Jak se blíží čas příjezdu autobusu, tak se nástupiště začne plnit lidmi a vedle mě se postaví takový nic moc pán. Vousy, ušmudlané triko, takový týpek. Jak tak stojím, najednou pociťuji, jako kdyby na mě někdo čuměl. Ohlédnu se a co by ne, týpek mě očima projíždí od obličeje přes prsa až po nohy!
Lehce si upravím bundu, přece se nenechám očumovat.
Pod vousy si týpek zamumlá "děvka jedna", a rozejde se k ceduli autobusu, myslící si, že jsem ho neslyšela.
Vyvalím na něj oči a zaplaví mě vztek. "Co prosím?!" vyštěknu na něj. "Mohl byste to zopakovat?!"
Týpek se na mě s nezájmem otočí, jak kdyby nic neřekl.
Takové chování si nenechám líbit a začnu do něj slovy šít, zdali mu to přijde normální, takto komentovat ostatní lidi.
Chlápek v šoku mlčí.
Došla mu slova, to jsem si mohla myslet…
Naposledy se na něj výhružně podívám. Jak pes se staženým ocasem odchází a já nastupuji do svého autobusu směrem do práce.
