„Dobrý den, mladý pane. Když dovolíte, řeknu vám, co vás čeká v životě. Dejte mi ruku.“
„Dobrý den. Děkuji, ale nechci. Já na věštění nevěřím. Navíc určitě nevěštíte zadarmo, že? Navykládáte mně nesmysly a budete chtít stovku, nebo i víc.“
„Pane, jenom dvacet korun. Dvacet korun není nic za pravdu. Nemám pravdu?“
Pravda za dvacku? Zapřemýšlel jsem. Potvora, zviklala mě.
Obrátil jsem levačku hřbetem dolů a položil před sebe na stůl. Napovídala toho za těch pár korun hodně, ale jedna informace mi v hlavě zakotvila.
„Vy hrajete na kytaru, že?“
„Hraju, ale to by poznal kde kdo podle ztvrdlých bříšek prstů na ruce,“ odpověděl jsem.
„A chodíte k nějakému učitelovi, který vás učí hrát podle not, že?“
Tahle vědomost se už z ruky jen tak vyčíst nedala. Zpozorněl jsem.
„On je dobrý učitel. Profesionál. Ale, mladý pane, měl byste si najít někoho jiného. Nevím proč mě tahle čára,“ ukázala mi jakousi nezřetelnou cestičku v mé dlani, „proč tady končí. Vidíte? On ten pan učitel vás toho nakonec moc nenaučí,“ pokrčila rameny, shrábla dohodnutou dvacku a odešla ulovit dalšího naivu.
„Vy hrajete na kytaru, že?“
„Hraju, ale to by poznal kde kdo podle ztvrdlých bříšek prstů na ruce,“ odpověděl jsem.
„A chodíte k nějakému učitelovi, který vás učí hrát podle not, že?“
Tahle vědomost se už z ruky jen tak vyčíst nedala. Zpozorněl jsem.
„On je dobrý učitel. Profesionál. Ale, mladý pane, měl byste si najít někoho jiného. Nevím proč mě tahle čára,“ ukázala mi jakousi nezřetelnou cestičku v mé dlani, „proč tady končí. Vidíte? On ten pan učitel vás toho nakonec moc nenaučí,“ pokrčila rameny, shrábla dohodnutou dvacku a odešla ulovit dalšího naivu.
Můj učitel, pan Kašpar, mimochodem velmi noblesní, skoro až staromódní pán, který i doma chodí v obleku, má jako hlavní povolání účinkování v divadelním orchestru. Asi je moc dobře neplatí, a tak si přivydělává dáváním hodin hry na klasickou kytaru.
Bydlí ve starém, domě v centru města ve třetím patře. Okna bytu jsou malá, mnoho slunce dovnitř nenakoukne a po většinu dne panuje ve všech pokojích šero. Hned za nevelkou předsíní je prostorný obývací pokoj plný starožitného masívního nábytku. Podlahu kryje orientální koberec s vysokým vlasem.
U jedné stěny stojí několik držáků. Ve všech jsou bezpečně opřeny kytary. Hned vedle je stolek, na něm metronom a stojan na noty. Žáci, ale na žádnou z mistrových kytar nesmí sáhnout, to může jen on sám, aby předehrál, jak má skladba, kterou dává za úkol, znít.
Všichni začínají drobnými etudami s předpokladem znalosti not. Alespoň základů. Takto jsem začínal i já. Od svých učňovských let jsem hrál na kytaru jen jako samouk. Pár akordů a písniček k táboráku a oblbování holek.
Učitel, pan Kašpar, má plnovous a i v tom šeru poznatelný lesk v očích. Poměrně brzo jsem poznal, že oční lesk zapříčiňuje víno. Červené víno. Hned při mém příchodu na druhou lekci mi ve dveřích strčil do ruky padesát korun a pravil: „Pane buďte tak laskav a zajděte mi do krámu na rohu náměstí pro litr červeného vína. Když budou mít, tak Býčí krev, jinak je to jedno.“
Všichni začínají drobnými etudami s předpokladem znalosti not. Alespoň základů. Takto jsem začínal i já. Od svých učňovských let jsem hrál na kytaru jen jako samouk. Pár akordů a písniček k táboráku a oblbování holek.
Učitel, pan Kašpar, má plnovous a i v tom šeru poznatelný lesk v očích. Poměrně brzo jsem poznal, že oční lesk zapříčiňuje víno. Červené víno. Hned při mém příchodu na druhou lekci mi ve dveřích strčil do ruky padesát korun a pravil: „Pane buďte tak laskav a zajděte mi do krámu na rohu náměstí pro litr červeného vína. Když budou mít, tak Býčí krev, jinak je to jedno.“
Tenhle, nebojím se říci rituál, se opakuje před každou další hodinou. Ale nemohu tvrdit, že by byl někdy opilý. To ne. Jen těch očí lesk cosi prozrazoval.
Chodím k němu už rok. Chválí mé pokroky. Říká, že jsem za ten rok zvládl to, co jiní žáci za dva. No bodejť! Taky pilně trénuju. Cvičím denně tak dvě až tři hodiny. Jen přijdu z práce, beru nástroj a hraju, dokud nejsem s výsledkem spokojený. Už ty skladbičky, etudy, jsou docela složité. Už nejde o vybrnkávání jednoduchých lidovek a i na poslech hra zní docela obstojně. Baví mě to.
Chodím k němu už rok. Chválí mé pokroky. Říká, že jsem za ten rok zvládl to, co jiní žáci za dva. No bodejť! Taky pilně trénuju. Cvičím denně tak dvě až tři hodiny. Jen přijdu z práce, beru nástroj a hraju, dokud nejsem s výsledkem spokojený. Už ty skladbičky, etudy, jsou docela složité. Už nejde o vybrnkávání jednoduchých lidovek a i na poslech hra zní docela obstojně. Baví mě to.
Dnes startuji druhý ročník. Měl jsem jej nastartovat už minulý týden, ale na poslední chvíli mi přehodili směnu a já musel na odpolední. Ani jsem se nestihl omluvit.
Hodina začíná ve čtyři odpoledne. Vzal jsem kytaru ve futrálu, noty a už, jak jsem zvyklý chodit řádně na čas, zvoním ve třetím patře potemnělé chodby u stejně potemnělého schodiště.
Otevřela mi netradičně paní Kašparová.
„Dobrý den. Jdu na hodinu k panu učiteli,“ oznamuji zřejmý důvod mé návštěvy.
„Dnes, bohužel vaše hodina odpadá. A i všechny další. Je mi líto,“ sděluje mi paní Kašparová smutným hlasem.
„Co se stalo?“ nechápu.
„Minulý týden manželovi nepřišel žák, a tak si šel pro víno do obchodu sám. Spadl na těch zpropadeně tmavých schodech, kde není vidět pod nohy. Zakopl, spadl a zlomil si vaz. Pohřeb bude pozítří i s rozloučením v divadle. Tak sbohem.“
Hodina začíná ve čtyři odpoledne. Vzal jsem kytaru ve futrálu, noty a už, jak jsem zvyklý chodit řádně na čas, zvoním ve třetím patře potemnělé chodby u stejně potemnělého schodiště.
Otevřela mi netradičně paní Kašparová.
„Dobrý den. Jdu na hodinu k panu učiteli,“ oznamuji zřejmý důvod mé návštěvy.
„Dnes, bohužel vaše hodina odpadá. A i všechny další. Je mi líto,“ sděluje mi paní Kašparová smutným hlasem.
„Co se stalo?“ nechápu.
„Minulý týden manželovi nepřišel žák, a tak si šel pro víno do obchodu sám. Spadl na těch zpropadeně tmavých schodech, kde není vidět pod nohy. Zakopl, spadl a zlomil si vaz. Pohřeb bude pozítří i s rozloučením v divadle. Tak sbohem.“
A než jsem stačil jakkoli reagovat, zavřela dveře.
Rozbušilo se mi srdce, zamotala hlava a z ní vystřelila zasunutá vzpomínka na cikánku a její věštbu a taky na to, že tím žákem, který nepřišel jsem já. Polkl jsem na sucho a první, co mě napadlo, zajít k Labanovi na dvojku červeného.
Rozbušilo se mi srdce, zamotala hlava a z ní vystřelila zasunutá vzpomínka na cikánku a její věštbu a taky na to, že tím žákem, který nepřišel jsem já. Polkl jsem na sucho a první, co mě napadlo, zajít k Labanovi na dvojku červeného.
