V katedrále byla pěkná zima, tomu bělovlasému knězi šla dokonce pára od pusy, jak řečnil. Určitě má pod tím hábitem teplý podvlíkačky, pomyslela si, jinak by úplně zmrznul. Řečnil něco o oběti, ale moc ho neposlouchala. Nenápadně pokukovala na erby namalované vysoko na stropě. Máma jí jednou říkala, že jsou namalované barvou, do které přimíchali pravé zlato. A když stavěli katedrálu, přidávali do omítky vajíčka. Nebo to bylo jinde? Kdo se má ve všech těch historkách, které jí jako malé navykládali, vyznat. Ne, vajíčka byla na mostě, vzpomněla si.
Ani si nevšimla, že mše je skoro u konce. Lidé okolo vstávali a potřásali si rukama: „Pokoj s Tebou.“
Ani si nevšimla, že mše je skoro u konce. Lidé okolo vstávali a potřásali si rukama: „Pokoj s Tebou.“
„I s Tebou, sestro.“
Vedle ní stál malý shrbený staříček v hnědém kožíšku a v šedivé čapce a vesele na ni pomrkával. Pevně jí třásl svou kostrbatou ručkou a z jeho dlaní šlo příjemné teplo. Okolo krku měl omotanou temně vínovou šálu, která jí připomínala přehoz chránící doma klávesy mámina piana Petrof proti prachu.
Těšila se, až přijdou z kostela domů a rozbalí dárky.
Vůbec jí nevadilo, že Ježíšek neexistuje a je to taky jen jedna z těch historek, které jí napovídali, když byla malá. Takhle alespoň uvidí, jak bude máma překvapená, až rozbalí balíček v nebesky modrém hedvábném papíře a najde tam karmínovou rtěnku. Vybírali ji spolu s tátou v Máji. Táta frflal, že Dermacol není Dior, ale co už se dá taky jiného sehnat. A ostatní nakupující po tátovi pokukovali, protože ho poznávali, a to se jí moc líbilo.
Táta býval slavný spisovatel, jenže pak napsal, něco neměl, nebo nenapsal něco, co měl, a měl utrum. Prodavačka tátu taky poznala a řekla si o podpis. Měla natrvalené vlasy a pořád si odfukovala jednu neposlušnou kadeř z čela. Táta se na ní usmíval a nakonec koupil ještě jednu rtěnku pro slečnu prodavačku, když už s nimi měla takovou starost.
„To jste si nemusel dělat takovou škodu kvůli mně,“ upejpala se slečna prodavačka, ale zároveň bleskurychle schovala rtěnku do kapsy.
Anna znechuceně odfrkla a táhla tátu za ruku, že už je nejvyšší čas jít. Z reproduktorů někdo zpíval o purpuře, která tiše a ochotně voní na plotně. Že purpura voní tiše, to by ještě pochopila, ale jak může vonět ochotně? Ochotná byla leda tak tady slečna prodavačka, až moc ochotná.
„Anno, na co zas myslíš? Probuď se, musíme jít.“
„Anno, na co zas myslíš? Probuď se, musíme jít.“
Máma ji lehce pohladila po tváři, už měla navlečené rukavice z jehněčiny a jejich dotyk byl jemně kluzký. Až vylezou z ohromných dveří katedrály, bude tam stát tajnej s notýskem a zapisovat si jména. Táta mu hodně nahlas popřeje: „Šťastné a veselé a pokoj lidem dobré vůle, ale to se na vás, pane Macháně, asi nevztahuje,“ a máma mu zasyčí do ucha, aby proboha neprovokoval.
Anna bude poskakovat po sněhu, který mezitím stihnul trochu zamrznout a možná potkají i Radka Poláška a budou se chvilku koulovat nebo se natáhnou na záda do sněhu a budou okolo sebe plácat rukama do všech stran, takže až pak zase vstanou, budou jejich otisky vypadat, jako by před katedrálou přistáli dva malincí andělé. Máma ji bude napomínat, že prochladne a dostane zápal plic, ale táta se bude jen smát: „Nech jim Miriam, alespoň dneska!“
Máma řekne, že je z nich tří jediná, kdo má ještě trochu zdravého rozumu. Což je fakt. A táta řekne, že už jsme dneska jedno kázání slyšeli a to úplně stačilo, což je taky fakt.
