Hana versus úterý - napsala Hana Hermanová

„Mají tu k snídani i sekt!“ připojí Andrej popisek k fotce hotelové snídaně na Baltu. 

Nina hodnotí hotely podle toho, jestli mají k snídani bramborové placičky hash browns, Hana s Andrejem podle toho, jestli mají k snídani sekt. Je to tedy dobrý hotel. 

Hana dneska nesnídá, zato pije kafe. Hodně kafe. Španělé říkají, že v úterý je neradno se vdávat, vydávat se na plavbu a vůbec vycházet z domu. Hana by ráda dneska nevyšla z domu, ale nebydlí ve Španělsku, a tak musí ven.

 
Hana sedí na prvním meetingu a marně se snaží z okna na šedivých betonových budovách zachytit detail něčeho, co by se dalo pozorovat. Kolegy pozorovat nemůže, protože by si toho všimli a vypadalo by to, že Hana zírá. Hana na lidi zírá ráda, ale nějak se to nesluší. 

Meeting je přesně o tři hodiny delší, než by bylo potřeba. Hana se cvičí v zenové dovednosti být plně fyzicky přítomna a absolutně duševně nepřítomna. 

Andrej posílá první fotku pobaltského města s popiskem: „Tady by se ti líbilo.“ 

Hana si to taky myslí.

 
Hana jde na oběd s Ester. Číšník se jich ptá, jestli mají rezervaci. Ester a Hana rezervaci nemají, ale číšník jim přesto najde stůl, jako každé úterý. Ester a Hana si objednají rybu, vodu a kafe a číšník jim k tomu přinese šampaňské na účet podniku, jako každé úterý. 

Ester a Hana se baví o politice, ale přijde jim to moc depresivní. Baví se raději o tom, co dělají ve svých životech špatně, ale na nic nepřicházejí. Možná nic. Možná všechno. 

Ester Haně mírně vynadá, že má zase nové šaty. Hana si z toho nic nedělá. Shodnou se, že by tu v tom art deco sále nejradši zůstaly sedět až do večera. Ale musí se vrátit do práce, a tak zaplatí a nechají velké dýško. 

Číšník se na Ester usměje, ale ta dělá, že si toho nevšimla. Nebo si toho opravdu nevšimla. Hana si nikdy není jistá. 

Když se před vchodem do metra loučí, řekne Hana: „Mně se tam tak strašně nechce!“ 

A Ester jí na to odpoví: „To říkáš pokaždý!“ 

Hana se zamyslí: „Asi jo. Ale pokaždý je to pravda.“

Hana sedí na dalším meetingu. Důležitý muž v obleku, k jehož obveselení se to celé koná, má půl hodiny zpoždění. Hana je nervózní, protože už teď ví, že nestihne vyzvednout Ninu od školního autobusu. Důležitý muž v obleku se konečně dostaví a říká, že mu můžeme říct cokoliv, jakékoliv připomínky, je tu pro nás. 

Hana myslí na návštěvu dánského Červeného kříže v Terezíně. Myslí na to krátké černobílé video na Youtube z představení Brundibára, které terezínské děti pro dánskou delegaci zahrály v září 1943. Myslí na to, jak jejich usmívající se, ale prázdné obličeje kontrastovaly s nervózními, ale živými obličeji dětí z představení Brundibára, ve kterém hrála Nina minulou sobotu. Dánský Červený kříž v závěrečné zprávě tehdy uvedl, že Terezín je táborem s příkladnou zdravotní péčí, dostatkem jídla a vynikajícím životním standardem.
Důležitý muž v obleku se nejvíc se zajímá o pokrok v oblasti umělé inteligence. Protože nám všem ulehčí práci. Hana má své pochyby. Když ho něco nezajímá, přeruší hovor netrpělivým mávnutím ruky. Haně to přijde nezdvořilé. Hana řekne, co měla říct, a důležitý muž v obleku zamručí, těžko říct, jestli souhlasně, nebo nesouhlasně. 

Hana střídavě pozoruje hodiny na mobilu a ostatní kolegy, kteří se usmívají a sem tam pokývou hlavou. Vypadá to, že jsou v zenovém umění fyzické přítomnosti s totální psychickou absencí ještě dál než ona. Nikdo se sobě nepodobá. 

Důležitý muž v obleku je spokojený, protože atmosféra v týmu je vynikající. 

Hana je spokojená, protože jí napsala Nina, že v pořádku došla domů sama. 

Andrej napsal, že pobaltské město má mysteriózní atmosféru a že je škoda, že tam Hana není. 

Hana běží domů.

Nina má hlad. Hana zapomněla, že je večer schůze společenství vlastníků. Nina musí počkat, víc než hodina to nebude, slibuje Hana. Schůzi vlastníků předsedá Madame Sonja. Madame Sonja není rudá, ale korporátně bleděmodrá. Každou větu začíná slovy: „Z právního hlediska musíte chápat, že….“ Tím ale ostatní vlastníky neoblafne, hlavně ne ty, co byli ve výboru společenství ještě v době, kdy Madame Sonja nosila dupačky. 

Hana je chvíli na straně Madame Sonji a chvíli na straně starousedlíků. Když se ale o pronájmu sklepního prostoru na uskladnění mazutu debatuje hodinu, zaplane Hana k oběma táborům spravedlivě vyváženým hněvem. Vstane a odchází. 

Madame Sonja namítá, že se ještě neprodiskutovaly všechny body, které vyžadují hlasování. 

Hana odvětí, že má doma hladové dítě.

Hana má doma hladové dítě, ale nemá doma jídlo. Schůze společenství vlastníků je v bývalém domovnickém bytě, ze kterého je, jak už to u domovnických bytů musí být, výborný přehled o příchodech a odchodech z domu. 

Hana nechce, aby ji viděla Madame Sonja ani starousedlíci. Naštěstí existuje internet. 

Nina chce k večeři zmrzlinu. Hana usoudí, že zmrzlina k večeři je naprosto v pořádku. 

Najde obchod, kde se dá objednat zmrzlina s donáškou. A když je v tom, objedná i toaletní papír, prací prášek a pizzu. 

Za půl hodiny se dostaví kurýr. Má všechno kromě zmrzliny. 

Andrej posílá fotku parku, kde je klid.

 
Nina se chce dívat na La La Land. Hana muzikály nemá ráda. 

Projektor nefunguje, Nina je nešťastná. 

Hana vzdává boj s technikou a říká Nině, že má jít spát, že je stejně pozdě. Nina žadoní ještě o poslední pokus. Technika se smiluje a Nina je spokojená i bez zmrzliny. Protože schůze společenství vlastníků už skončila, skočí Hana do večerky pro nanuky. Nina je ještě spokojenější. 

Hana je ke svému překvapení dojatá muzikálem a na konci trochu brečí, ale jen tak, aby ji Nina neviděla.

Nina jde spát. 

Hana čte rozhovor s herečkou, která vysvětluje, že vztek je dobrý, že ona ho vkládá do úplně všeho a přetavuje ho v tvůrčí energii. Hana přemýšlí, jak se to asi dělá. 

Andrej posílá fotku řízku, bramborového salátu a piva s popiskem „osamělá večeře“ a smutným smajlíkem. 

Hana usne na gauči.