Rozvrh na dnešek byl neúprosný – přednáškový program mě hnal do apartmánu nejpozději na půl
šestou.
šestou.
První část závěrečné ostrovní pouti mě zavedla z Los Silos přes El Palmar a Las Portelas až k malé vesnici Masca vklíněné do masivu krajiny Tena. Vede sem klikatá horská silnice TF-436, která je sama o sobě zážitkem. Vstoupila jsem do atmosférického místa ostrova, obklopeného strmými skalními stěnami a hlubokými roklemi, odkud začíná slavný trek soutěskou až k oceánu u Los Gigantes. Zatímco v Anaze jsem se cítila jako její součást, tady to bylo jiné. Jako kdyby mě Teno nejdřív spolkl, v Masce přežvýkal a při sjezdu do Santiaga del Teide zase vyplivl. Dál jsem pak smýkala oblouky až pod samotný vrchol vulkánu.
Cesta do kopce až do chřtánu Mascy nebyla jednoduchá – byla úzká a klikatá. Dvě auta se tu zkrátka míjela jen s největším úsilím a bez šance se plynule vyhnout. Když jsem se kochala na odstavné ploše, předjely mě dva osobáky. Vítala jsem to a vyrazila za nimi.
Nemám ráda, když mám někoho v zádech. Ani na motorce, ani na kole. Jenže to nebyl dobrý tah. Jakékoliv protijedoucí auto v tu ránu stoplo veškerý průjezd. Následovalo klidně až pětiminutové čekání, než se řidiči mezi sebou složitě propletli.
Nato jsem změnila taktiku a zvolila jiné řešení.
Vzhledem k tomu, že za mnou nikdo nejel, nechávala jsem si rozestup na celý jeden úsek mezi zatáčkami, někde i dva. Mohla jsem tak udržovat konstantní rychlost kolem dvaceti kilometrů v hodině. Raději jsem se trápila pomalou jízdou, než abych zastavovala a rozjížděla se do krutého stoupání, které mělo často i dvacet procent.
Cesta do kopce až do chřtánu Mascy nebyla jednoduchá – byla úzká a klikatá. Dvě auta se tu zkrátka míjela jen s největším úsilím a bez šance se plynule vyhnout. Když jsem se kochala na odstavné ploše, předjely mě dva osobáky. Vítala jsem to a vyrazila za nimi.
Nemám ráda, když mám někoho v zádech. Ani na motorce, ani na kole. Jenže to nebyl dobrý tah. Jakékoliv protijedoucí auto v tu ránu stoplo veškerý průjezd. Následovalo klidně až pětiminutové čekání, než se řidiči mezi sebou složitě propletli.
Nato jsem změnila taktiku a zvolila jiné řešení.
Vzhledem k tomu, že za mnou nikdo nejel, nechávala jsem si rozestup na celý jeden úsek mezi zatáčkami, někde i dva. Mohla jsem tak udržovat konstantní rychlost kolem dvaceti kilometrů v hodině. Raději jsem se trápila pomalou jízdou, než abych zastavovala a rozjížděla se do krutého stoupání, které mělo často i dvacet procent.
Odlepení motorky v prudkých náklonech mi vždycky zvýší napětí v žilách. Právě tady jsem pocítila svou jezdeckou slabinu. Celá finta mi proto nakonec přišla jako výtečná, i když zoufalá strategie.
Konečně jsem dorazila na úpatí kopce a zahlédla velký autobus plný turistů. Kde se tu bere? Polilo mě horko. Naštěstí zbývalo už jen sklouznout do závěrečného sjezdu. O několik zatáček níž jsem dojela další monstrum, které nekompromisně zabralo celou šířku silnice. Nevěřícně jsem sledovala, co přijde vzápětí. Zůstala jsem viset očima přímo na jeho nárazníku a klesání dolů bylo stejně dramatické jako cesta nahoru. Jen s tím rozdílem, že drama se tentokrát neodehrávalo ve mně. Já jen popouštěla brzdu a pomalu se sunula v jeho stopě do Santiaga del Teide.
Protijedoucí auta najížděla do odvodňovacích žlabů, mnohdy až do svahu, aby nepřišla o zrcátko. Střídaly se tu extrémní situace, které bych popsala jako kombinaci legrace a tragédie. Cesta trvala neuvěřitelně dlouho. Oproti dopravní logistice celého ostrova byla tahle pasáž dokonalým paradoxem. TF-436 je extrémně štíhlá, nabízí jediný pruh a k tomu kus nebezpečí. Přesto se tu provozuje pravidelná autobusová linka a organizované zájezdy velkými autobusy.
Místní řidiči jsou na tuhle trasu zvyklí. Dokážou manévrovat i v těsných zatáčkách. Často musí jedno vozidlo zastavit a couvat na širší místo. Zážitek z jízdy autobusem po téhle trase se popisuje jako „děsivá jízda na silnici smrti“. Ještě teď se mi ježí chlupy, když si to vybavím. Měla jsem sakra štěstí. Byla jsem téměř v pravý čas na pravém místě.
Šoférování autobusů s označením 355 i zájezdových autobusů je hodno uznání. Bláznovství hadr. To zvládnou jen velmi klidné a trpělivé povahy. Ani tahle mezní zkušenost neotřásla mou osobní statistikou nehodovosti na ostrovech.
Konečně jsem dorazila na úpatí kopce a zahlédla velký autobus plný turistů. Kde se tu bere? Polilo mě horko. Naštěstí zbývalo už jen sklouznout do závěrečného sjezdu. O několik zatáček níž jsem dojela další monstrum, které nekompromisně zabralo celou šířku silnice. Nevěřícně jsem sledovala, co přijde vzápětí. Zůstala jsem viset očima přímo na jeho nárazníku a klesání dolů bylo stejně dramatické jako cesta nahoru. Jen s tím rozdílem, že drama se tentokrát neodehrávalo ve mně. Já jen popouštěla brzdu a pomalu se sunula v jeho stopě do Santiaga del Teide.
Protijedoucí auta najížděla do odvodňovacích žlabů, mnohdy až do svahu, aby nepřišla o zrcátko. Střídaly se tu extrémní situace, které bych popsala jako kombinaci legrace a tragédie. Cesta trvala neuvěřitelně dlouho. Oproti dopravní logistice celého ostrova byla tahle pasáž dokonalým paradoxem. TF-436 je extrémně štíhlá, nabízí jediný pruh a k tomu kus nebezpečí. Přesto se tu provozuje pravidelná autobusová linka a organizované zájezdy velkými autobusy.
Místní řidiči jsou na tuhle trasu zvyklí. Dokážou manévrovat i v těsných zatáčkách. Často musí jedno vozidlo zastavit a couvat na širší místo. Zážitek z jízdy autobusem po téhle trase se popisuje jako „děsivá jízda na silnici smrti“. Ještě teď se mi ježí chlupy, když si to vybavím. Měla jsem sakra štěstí. Byla jsem téměř v pravý čas na pravém místě.
Šoférování autobusů s označením 355 i zájezdových autobusů je hodno uznání. Bláznovství hadr. To zvládnou jen velmi klidné a trpělivé povahy. Ani tahle mezní zkušenost neotřásla mou osobní statistikou nehodovosti na ostrovech.
Zadání: Napište cestopis z jednoho místa, zaměřený na jednu věc.
Rozbor
Celkově je to velmi dobrý materiál. Má osobnost, autenticitu i napětí. Nepůsobí jako katalog památek ani jako přepis itineráře. Je to velmi osobní. V nádherné větě „Jako kdyby mě Teno nejdřív spolkl, v Masce přežvýkal a při sjezdu do Santiaga del Teide zase vyplivl.“ je jasné, že jde o prožitou výpravu napsanou v autentickém motorkářském stylu, takže čtenář ví a věří, žes tam byla a prožívá chvíle s Tebou. Přesto mám pár doporučení:
Po přečtení si pamatuji komplikované míjení autobusů, avšak krajinu, kvůli které tam lidé jezdí, si zatím představuji jen mlhavě. Přitom právě ona by měla být hlavním hrdinou kapitoly. Doporučuji méně silnice, více Tena.
Také pozor na to, že cestopis má vlastně v této podobě tři začátky:1. Nejprve je tu anotace knihy: "Isla Arcoíris (Duhový ostrov) je mapou sedmi dnů, které měly být obyčejné a staly se zásadními. Vydala jsem se sama na Kanárské ostrovy, s motorkou a s odvahou, která se ve mně probouzí ve chvílích, kdy není cesty zpět."
2. Pak logistika dne: "Rozvrh na dnešek byl neúprosný – přednáškový program mě hnal do apartmánu nejpozději na půl šestou."
3. A teprve potom začíná samotný příběh: "První část závěrečné ostrovní pouti mě zavedla z Los Silos..." To znamená, že čtenář musí projít několika rozběhy, než se dostane k ději.
Jenže ten nekrásnější začátek máš v této větě: Jako kdyby mě Teno nejdřív spolkl, v Masce přežvýkal a při sjezdu do Santiaga del Teide zase vyplivl. To je bomba, perla - to je ten háček, který by měl být v úvodu. Je obrazná, zapamatovatelná a dává kapitole název i emoci. A pak vysvětlovat...
Isla Arcoíris (Duhový ostrov) je mapou sedmi dnů, které měly být obyčejné a staly se zásadními. Vydala jsem se sama na Kanárské ostrovy, s motorkou a s odvahou, která se ve mně probouzí ve chvílích, kdy není cesty zpět.
Toto je skvělý pouták na knihu.
Rozvrh na dnešek byl neúprosný – přednáškový program mě hnal do apartmánu nejpozději na půl
šestou.
Nato jsem změnila taktiku a zvolila jiné řešení.
Vzhledem k tomu, že za mnou nikdo nejel, nechávala jsem si rozestup na celý jeden úsek mezi zatáčkami, někde i dva. Mohla jsem tak udržovat konstantní rychlost kolem dvaceti kilometrů v hodině. Raději jsem se trápila pomalou jízdou, než abych zastavovala a rozjížděla se do krutého stoupání, které mělo často i dvacet procent.
šestou.
Tohle je špatný začátek kapitoly, protože potřebuješ "háček na čtenáře". Tady si hned začne říkat: Jaký přednáškový program? Proč je v úvodu tak důležitý?
Pokud je zásadní pro knihu, měla bys to někde jednoduše vysvětlit. Třeba takto:
Každý večer jsem se vracela do apartmánu na online univerzitní přednášky, které jsem si odmítala nechat ujít. Nebo: Součástí pobytu byl každovečerní blok cestovatelských přednášek.
Pro mě je to v tomto textu informace, která nikam nevede (flinta na zdi). Je to trochu podobné, jako kdyby někdo napsal: „Musela jsem být doma kvůli pravidelné poradě.“ Čtenář automaticky zpozorní: Jaké poradě? S kým? Proč? Jenže pak se o poradě už nikdy nemluví.
Na začátku mi vadí i věta: Rozvrh na dnešek byl neúprosný a pak konkrétní časový údaj půl šesté, se kterým už se pak nepracuje. Po ní očekávám, že časový tlak bude hrát důležitou roli v celé scéně. Jenže pak několik odstavců čtu o Masce, zatáčkách, autobusech a provozu. Na čas se úplně zapomene. Pokud je ten údaj o půl šesté skutečně důležitý, měl by se vracet a zvyšovat napětí. Pokud ne, škrtla bych to celé.
První část závěrečné ostrovní pouti mě zavedla z Los Silos přes El Palmar a Las Portelas až k malé vesnici Masca vklíněné do masivu krajiny Tena. Vede sem klikatá horská silnice TF-436, která je sama o sobě zážitkem. Vstoupila jsem do atmosférického místa ostrova, obklopeného strmými skalními stěnami a hlubokými roklemi, odkud začíná slavný trek soutěskou až k oceánu u Los Gigantes. Zatímco v Anaze jsem se cítila jako její součást, tady to bylo jiné. Jako kdyby mě Teno nejdřív spolkl, v Masce přežvýkal a při sjezdu do Santiaga del Teide zase vyplivl. Dál jsem pak smýkala oblouky až pod samotný vrchol vulkánu.
Chybí mi silnější obraz krajiny Tena. Po přečtení kapitoly vím hodně o silnici, autobusech a provozu, ale překvapivě málo o samotném Teně. Po větě: „Vstoupila jsem do atmosférického místa ostrova...“ bych očekávala konkrétní obraz. Napiš, jak vypadaly skály? Jakou měly barvu? Bylo sucho? Rostly tam kaktusy? Jak působilo světlo? Jak hluboké byly rokle? Jak se krajina měnila během stoupání? Ne atmosférické. Ale něco jako: „Šedohnědé stěny se zvedaly stovky metrů nade mnou. Ve vyschlých roklích se držely ostrůvky zeleně a silnice se lepila ke skále jako tenká šňůra.“
Cesta do kopce až do chřtánu Mascy nebyla jednoduchá – byla úzká a klikatá. Dvě auta se tu zkrátka míjela jen s největším úsilím a bez šance se plynule vyhnout. Když jsem se kochala na odstavné ploše, předjely mě dva osobáky. Vítala jsem to a vyrazila za nimi.
Nemám ráda, když mám někoho v zádech. Ani na motorce, ani na kole. Jenže to nebyl dobrý tah. Jakékoliv protijedoucí auto v tu ránu stoplo veškerý průjezd. Následovalo klidně až pětiminutové čekání, než se řidiči mezi sebou složitě propletli.Nato jsem změnila taktiku a zvolila jiné řešení.
Vzhledem k tomu, že za mnou nikdo nejel, nechávala jsem si rozestup na celý jeden úsek mezi zatáčkami, někde i dva. Mohla jsem tak udržovat konstantní rychlost kolem dvaceti kilometrů v hodině. Raději jsem se trápila pomalou jízdou, než abych zastavovala a rozjížděla se do krutého stoupání, které mělo často i dvacet procent.
Občas převažuje dopravní reportáž nad cestopisem. Například tento odstavec: "Jakékoliv protijedoucí auto v tu ránu stoplo veškerý průjezd. Následovalo klidně až pětiminutové čekání..." je fakticky správný, ale emocionálně slabší. Možná by stálo za to méně vysvětlovat mechanismus dopravní situace a více popsat, jak ses při tom cítila. Čtenář si zapamatuje emoci, ne logistiku.
Odlepení motorky v prudkých náklonech mi vždycky zvýší napětí v žilách. Právě tady jsem pocítila svou jezdeckou slabinu. Celá finta mi proto nakonec přišla jako výtečná, i když zoufalá strategie.
„Odlepení motorky v prudkých náklonech“ není úplně jasné, co si má běžný čtenář představit. Motorkáři budou vědět, ale pro nezasvěcené by stálo za to formulaci lehce rozvést.
Konečně jsem dorazila na úpatí kopce a zahlédla velký autobus plný turistů. Kde se tu bere? Polilo mě horko. Naštěstí zbývalo už jen sklouznout do závěrečného sjezdu. O několik zatáček níž jsem dojela další monstrum, které nekompromisně zabralo celou šířku silnice. Nevěřícně jsem sledovala, co přijde vzápětí. Zůstala jsem viset očima přímo na jeho nárazníku a klesání dolů bylo stejně dramatické jako cesta nahoru. Jen s tím rozdílem, že drama se tentokrát neodehrávalo ve mně. Já jen popouštěla brzdu a pomalu se sunula v jeho stopě do Santiaga del Teide.
Protijedoucí auta najížděla do odvodňovacích žlabů, mnohdy až do svahu, aby nepřišla o zrcátko. Střídaly se tu extrémní situace, které bych popsala jako kombinaci legrace a tragédie. Cesta trvala neuvěřitelně dlouho. Oproti dopravní logistice celého ostrova byla tahle pasáž dokonalým paradoxem. TF-436 je extrémně štíhlá, nabízí jediný pruh a k tomu kus nebezpečí. Přesto se tu provozuje pravidelná autobusová linka a organizované zájezdy velkými autobusy.
Místní řidiči jsou na tuhle trasu zvyklí. Dokážou manévrovat i v těsných zatáčkách. Často musí jedno vozidlo zastavit a couvat na širší místo. Zážitek z jízdy autobusem po téhle trase se popisuje jako „děsivá jízda na silnici smrti“. Ještě teď se mi ježí chlupy, když si to vybavím. Měla jsem sakra štěstí. Byla jsem téměř v pravý čas na pravém místě.
Šoférování autobusů s označením 355 i zájezdových autobusů je hodno uznání. Bláznovství hadr. To zvládnou jen velmi klidné a trpělivé povahy. Ani tahle mezní zkušenost neotřásla mou osobní statistikou nehodovosti na ostrovech.
Protijedoucí auta najížděla do odvodňovacích žlabů, mnohdy až do svahu, aby nepřišla o zrcátko. Střídaly se tu extrémní situace, které bych popsala jako kombinaci legrace a tragédie. Cesta trvala neuvěřitelně dlouho. Oproti dopravní logistice celého ostrova byla tahle pasáž dokonalým paradoxem. TF-436 je extrémně štíhlá, nabízí jediný pruh a k tomu kus nebezpečí. Přesto se tu provozuje pravidelná autobusová linka a organizované zájezdy velkými autobusy.
Místní řidiči jsou na tuhle trasu zvyklí. Dokážou manévrovat i v těsných zatáčkách. Často musí jedno vozidlo zastavit a couvat na širší místo. Zážitek z jízdy autobusem po téhle trase se popisuje jako „děsivá jízda na silnici smrti“. Ještě teď se mi ježí chlupy, když si to vybavím. Měla jsem sakra štěstí. Byla jsem téměř v pravý čas na pravém místě.
Šoférování autobusů s označením 355 i zájezdových autobusů je hodno uznání. Bláznovství hadr. To zvládnou jen velmi klidné a trpělivé povahy. Ani tahle mezní zkušenost neotřásla mou osobní statistikou nehodovosti na ostrovech.
