„Já bych taky hned jela znova! Tak si nezapomeň v Seven Eleven koupit onigiri s tuňákem, mňam!“
„A v Kjótu zajdi do obchůdku studia Ghibli a nech se vyfotit v kimonu!“
Už mi to nadšení z Japonska trochu leze nervy. Letím tam, protože tam chtěla Nina, chce tam už dva roky. A já jsem jí to slíbila.
Když jsem byla malá, četla jsem si často knihu Sto pohledů na Japonsko, ale hlavně proto, že jsem se ráda bála u popisů japonských démonů júrei. Mám ráda filmy studia Ghibli, ale stejně tak mám ráda hongkongské filmy Wong Kar-Waie.
Nejradši cestuju po Evropě, po městech s kavárnami ze třicátých let a galeriemi, po hotelech s livrejovanými číšníky a šampaňským ke snídani. Kdybych už, sama od sebe, jela někam do Asie, byl by to asi Vietnam, ale muselo by to tam vypadat jako ve filmu Indočína s Catherine Deneuve. Jenže Nina chce do Japonska. A tak letím do Japonska.
Přestupujeme v Madridu a zrovna tyhle Velikonoce, semana santa, se všechna španělská letiště rozhodla vyhlásit stávkovou pohotovost.
Přestupujeme v Madridu a zrovna tyhle Velikonoce, semana santa, se všechna španělská letiště rozhodla vyhlásit stávkovou pohotovost.
Letíme přes Madrid a nedává to smysl, ale mně nikdy zeměpis nešel. A navíc to byly nejlevnější letenky. Nině radši nic neřeknu, ale stresuju se za obě a čtu všechny zprávy.
Stávka je zažehnána, uf.
Stávková pohotovost obnovena, sakra.
V duchu si slíbím, že když naše cesta do Japonska proběhne bez problémů, nebudu se už stresovat ničím.
A skutečně, když rozespalí vystoupíme na tokijském letišti Narita, jsem úplně v zenu.
A skutečně, když rozespalí vystoupíme na tokijském letišti Narita, jsem úplně v zenu.
Zatímco se Andrej rozčiluje nad nevycválanými spolupasažéry, kteří si sklápěli sedačky náhle a bez zdvořilostního otázání, až mu monitor laptopu málem prasknul, a nad příliš intruzivními bezpečnostními kontrolami, my s Ninou jdeme čůrat.
Všichni, co byli v Japonsku, a minulý rok tam byli, zdá se mi, opravdu všichni, se zasněným výrazem zmiňovali japonské záchody. Pche, záchod, taková trivialita. Ale když s Ninou vycházíme z japonského letištního záchodu, máme stejně zasněný výraz.
„Už jsi byl na záchodě? Umí to i zpívat!“ doporučujeme Andrejovi.
I Andrej se vrací jako vyměněný, už je taky v zenu.
Jedeme vlakem do centra a malé domečky, co vypadají jako vyrobené z papírmaše, se pomalu mění v mrakodrapy s blikajícími neony. Nina je nalepená čelem na okně.
„Takhle sis to představovala?“ zeptám se jí.
Nina jen spokojeně přikývne.
„Do Japonska je hlavně drahý se dostat, pak už to budeš mít levný,“ říkali mi.
Hned na první večer jsem omylem zarezervovala tu nejdražší restauraci ve čtvrti Šibuja. Přesně, tu, kde se Bill Murray ve filmu Ztraceno v překladu rozčiluje: „Co je to za sakra za restauraci, že si člověk musí vařit sám?“
Když si přepočteme cenu, kterou za šabu-šabu s hovězím wagyu zaplatíme, a spočítáme si, že pokud tu máme zůstat dva týdny, takhle rozmařile by to dál nešlo, řekne Nina jen:
„Bylo to teda drahý, ale stálo to za to. And it’s okay.“
Druhý den ráno jako zombie hledám nejbližší kavárnu, zatímco Nina s Andrejem dospávají jetlag.
„Už jsi byl na záchodě? Umí to i zpívat!“ doporučujeme Andrejovi.
I Andrej se vrací jako vyměněný, už je taky v zenu.
Jedeme vlakem do centra a malé domečky, co vypadají jako vyrobené z papírmaše, se pomalu mění v mrakodrapy s blikajícími neony. Nina je nalepená čelem na okně.
„Takhle sis to představovala?“ zeptám se jí.
Nina jen spokojeně přikývne.
„Do Japonska je hlavně drahý se dostat, pak už to budeš mít levný,“ říkali mi.
Hned na první večer jsem omylem zarezervovala tu nejdražší restauraci ve čtvrti Šibuja. Přesně, tu, kde se Bill Murray ve filmu Ztraceno v překladu rozčiluje: „Co je to za sakra za restauraci, že si člověk musí vařit sám?“
Když si přepočteme cenu, kterou za šabu-šabu s hovězím wagyu zaplatíme, a spočítáme si, že pokud tu máme zůstat dva týdny, takhle rozmařile by to dál nešlo, řekne Nina jen:
„Bylo to teda drahý, ale stálo to za to. And it’s okay.“
Druhý den ráno jako zombie hledám nejbližší kavárnu, zatímco Nina s Andrejem dospávají jetlag.
Jdu proti proudu spěchajících figurek v obleku s aktovkou, minu školku, kde už dětičky v zelených reflexních vestách a žlutých čepičkách bóši sborově cvičí na nějakou verzi Poupat japonského Michala Davida, ale kavárna nikde. A já to kafe nutně potřebuju. Konečně něco najdu, jen to není kavárna, ale pivní bar. A je norský. Ale má otevřeno.
„Máte i kafe?“ ptám se barmana nejistě.
„Hai!“
„A jaký máte kafe?“ Dala bych si flat white.
„Kafe máme teplý nebo studený!“ usměje se na mě barman.
Dám si studené, protože svítí slunce. A slunce svítí celý den, a tak nám s Andrejem ani nevadí nekonečné hledání průhledných prosklených záchodů v rozhlehlém parku Jojogi, co je Nina nutně musí vidět jako největší atrakci dne. Zvlášť když cestou náhodou potkáme svatyni Meidži a stánek s tou nejlepší zmrzlinou s příchutí sakurových květů.
Večer si dáme večeři v podzemním baru, kde je na záchodech vyvěšený nápis, který nás zdvořile žádá, abychom laskavě nezvraceli do umyvadla. Je to dobré a je to levné, jen na ty smažené škorpiony nemáme odvahu.
„Máte i kafe?“ ptám se barmana nejistě.
„Hai!“
„A jaký máte kafe?“ Dala bych si flat white.
„Kafe máme teplý nebo studený!“ usměje se na mě barman.
Dám si studené, protože svítí slunce. A slunce svítí celý den, a tak nám s Andrejem ani nevadí nekonečné hledání průhledných prosklených záchodů v rozhlehlém parku Jojogi, co je Nina nutně musí vidět jako největší atrakci dne. Zvlášť když cestou náhodou potkáme svatyni Meidži a stánek s tou nejlepší zmrzlinou s příchutí sakurových květů.
Večer si dáme večeři v podzemním baru, kde je na záchodech vyvěšený nápis, který nás zdvořile žádá, abychom laskavě nezvraceli do umyvadla. Je to dobré a je to levné, jen na ty smažené škorpiony nemáme odvahu.
Ale alespoň jednu noc v Imperial hotelu Tokyo si stejně neodpustíme. Ve vstupní hale upravuje deset zaměstnanců v bílých rukavičkách obrovskou květinovou výzdobu z růžových gladiol a orchidejí.
K snídani je šampaňské. Vážně uvažuju o tom, že si ukradnu bílé hotelové pyžamo z egyptské bavlny se zlatým proužkem.
Další den už spíme v hostelu všichni v jedné místnosti na tatami, pyžamo je lněné a k snídani je sendvič s míchanými vajíčky a marmeládou jako na pionýrském táboře. And it’s okay.
V Japonsku je to všude okay.
V Japonsku je to všude okay.
Moje introvertní a zdrženlivá středoevropská povaha tu funguje líp než Andrejův halasný balkánský šarm, a tak se na chvíli stávám tiskovou atašé pro vnější styky naší rodiny já.
Nina má díky videím z TikToku, které jí zakazujeme, protože z toho akorát zblbne, praktický přehled, jak tu všechno funguje. A tak nakupuje a obsluhuje automaty, v Seven Eleven nám každé ráno namixuje smoothie a v šinkansenu do Kjóta nás upozorní, že nemáme spát, protože přesně v osmdesáté druhé minutě uvidíme z okna horu Fudži.
Andrej se prochází po zahradách císařského paláce, po nádvořích samurajských hradů, šintoistických a buddhistických chrámů, nikdo po něm nic nechce a je mu dobře.
Je nám tu všem dobře.
Nemám ráda sladké, ale miluju kaštanové pyré. A to mají v Japonsku všude.
Nemám ráda sladké, ale miluju kaštanové pyré. A to mají v Japonsku všude.
Každý den si dávám zákusek Montblanc a piju čaj mačča, nejraději z rozbitých hrníčků poslepovaných zlatem technikou kincugi.
Myslím přitom na velkého blonďatého Markuse, co má pět dětí a hraje na trombón a vypadá jako ten nejzdravější a nejsilnější skandinávský polobůh a v lednu najednou zmizel.
Myslím na Blaničku, co je vždycky dáma, nosí klobouky a hedvábné plisované sukně, procestovala celý svět, nenechala se sežrat lidožrouty, ale málem ji sežral žal.
Myslím na Nevenu, co je herdek baba a klidně zpraží i soudce, talár netalár, funkce, nefunkce. Ale pak toho bylo moc i na ni a zrovna jí umřel táta, i když měl hezký a dlouhý život, pořád to byl táta. A tak, když jí zase soudci položili nějakou škodolibě vypečenou otázku, zbledla a omdlela.
Myslím na nás všechny, co jsme se někde cestou rozbili. And it’s okay.
Poslepujeme se zlatem jako ten japonský porcelán. A budeme zářit ještě víc.
„Jaký to bylo v Japonsku?“ ptají se mě všichni.
„It was okay.“
Když jsou moc zklamaní, tak k tomu dodám:
„Zrovna kvetly sakury.“
„Jaký to bylo v Japonsku?“ ptají se mě všichni.
„It was okay.“
Když jsou moc zklamaní, tak k tomu dodám:
„Zrovna kvetly sakury.“
