Mnoho začínajících autorů střídá časy nechtěně a často chybně, protože práce se slovesným časem je v povídce důležitější, než se na první pohled zdá. Čas totiž neurčuje jen kdy se něco stalo, ale i jak blízko čtenář dění prožívá. Zkušení spisovatelé časy střídají zřídka a vždy proto, že chtějí změnit vzdálenost mezi čtenářem a dějem.
Dobré pravidlo zní: pokud nevíš přesně, proč čas měníš, neměň ho.
Problém nastává, když autor přeskakuje mezi časy bez důvodu. Čtenář podvědomě ztrácí orientaci. Neví, zda je změna času záměrná, nebo chyba:
Podobně rušivě působí, když se děj bez vysvětlení přelévá z minulosti do přítomnosti:
1. Přechod do živé vzpomínky - minulý čas tvoří rámec vzpomínky, přítomný čas ji náhle oživí:
O mnoho let později si na ten okamžik vzpomněla. Stála tehdy na nádraží a čekala na vlak. A najednou ho vidí: běží po nástupišti, mává rukama a křičí její jméno.
2. Vypravěč komentuje děj, který je v minulém čase, zatímco komentář vypravěče je v přítomném:
Tehdy jsem tomu nerozuměl. Myslel jsem si, že mi lže. Dnes už vím, že říkala pravdu. A právě tady je ten paradox: člověk nejméně věří tomu, co by slyšet měl.
3. Obecně platná pravda, kdy příběh je v minulosti, obecná úvaha v přítomnosti:
Dědeček mi tehdy ukázal starý kompas. Tvrdil, že mořeplavec bez kompasu dlouho nevydrží. A měl pravdu: člověk potřebuje nějaký směr, jinak se ztratí.
Příklad, kde je hranice tenká:
Špatně: Jana otevřela dopis. Čte první řádek a začala se třást.
Lépe: Jana otevřela dopis. Četla první řádek a začala se třást. nebo Jana otevírá dopis. Čte první řádek a začíná se třást.
Pokud chce autor zdůraznit šokový okamžik, může být změna času oprávněná a funguje jako náhlé přiblížení kamery:
Nejprve si ukažme dvě základní možnosti, založené na konzistentním dodržování vybraného času:
Vyprávění v minulém čase je nejběžnější způsob:
Petr vešel do hospody a rozhlédl se. U okna seděla stará žena. Když si k ní přisedl, všiml si, že pláče. Chvíli mlčel a pak se jí opatrně zeptal, co se stalo.
Vyprávění v přítomném čase působí bezprostředněji, jako by se děj odehrával před očima čtenáře:
Petr vchází do hospody a rozhlíží se. U okna sedí stará žena. Když si k ní přisedne, všimne si, že pláče. Chvíli mlčí a pak se jí opatrně zeptá, co se stalo.
Vyprávění v minulém čase je nejběžnější způsob:
Petr vešel do hospody a rozhlédl se. U okna seděla stará žena. Když si k ní přisedl, všiml si, že pláče. Chvíli mlčel a pak se jí opatrně zeptal, co se stalo.
Vyprávění v přítomném čase působí bezprostředněji, jako by se děj odehrával před očima čtenáře:
Petr vchází do hospody a rozhlíží se. U okna sedí stará žena. Když si k ní přisedne, všimne si, že pláče. Chvíli mlčí a pak se jí opatrně zeptá, co se stalo.
Problém nastává, když autor přeskakuje mezi časy bez důvodu. Čtenář podvědomě ztrácí orientaci. Neví, zda je změna času záměrná, nebo chyba:
Petr vešel do hospody a rozhlédl se. U okna sedí stará žena. Když si k ní přisedl, všimne si, že pláče. Chvíli mlčel a pak se jí ptá, co se stalo.
Podobně rušivě působí, když se děj bez vysvětlení přelévá z minulosti do přítomnosti:
Otevřela dveře a vstoupila do pokoje. Na stole leží dopis. Vzala ho do ruky a čte první větu.
Časy lze měnit, když tím sledujeme konkrétní efekt:
Časy lze měnit, když tím sledujeme konkrétní efekt:
1. Přechod do živé vzpomínky - minulý čas tvoří rámec vzpomínky, přítomný čas ji náhle oživí:
O mnoho let později si na ten okamžik vzpomněla. Stála tehdy na nádraží a čekala na vlak. A najednou ho vidí: běží po nástupišti, mává rukama a křičí její jméno.
2. Vypravěč komentuje děj, který je v minulém čase, zatímco komentář vypravěče je v přítomném:
Tehdy jsem tomu nerozuměl. Myslel jsem si, že mi lže. Dnes už vím, že říkala pravdu. A právě tady je ten paradox: člověk nejméně věří tomu, co by slyšet měl.
3. Obecně platná pravda, kdy příběh je v minulosti, obecná úvaha v přítomnosti:
Dědeček mi tehdy ukázal starý kompas. Tvrdil, že mořeplavec bez kompasu dlouho nevydrží. A měl pravdu: člověk potřebuje nějaký směr, jinak se ztratí.
Příklad, kde je hranice tenká:
Špatně: Jana otevřela dopis. Čte první řádek a začala se třást.
Lépe: Jana otevřela dopis. Četla první řádek a začala se třást. nebo Jana otevírá dopis. Čte první řádek a začíná se třást.
Pokud chce autor zdůraznit šokový okamžik, může být změna času oprávněná a funguje jako náhlé přiblížení kamery:
Jana otevřela dopis. Četla první řádek. A pak to vidí. Jedinou větu, která jí převrátí život naruby.
