Milý Arnošte,
předem Tě varuju, bude to patetický. A bude se to rozbíhat všemi směry přesně tak, jak to nemáš rád. Ale ne tak, jak se mi to obvykle rozbíhá pod rukama, aby se na konci ty proudy spojily. Tohle bude utíkat všemi směry jako život. A jako smrt. Umřela mi totiž kamarádka, Arnošte. A o tom Ti chci vyprávět. Hlavně o ní. Nebude to teda úplně jen o Tobě, sorry.
Chtěla jsem Ti napsat, jak jsem s sebou v dospívání všude nosila Ditu Saxovou a ostentativně ji pokládala na všechny pobryndaný stolky kaváren a putyk, co jsem v té době vymetala. A jak jsem vždycky v ten okamžik, kdy byli všichni na plech a konverzace povážlivě vázla, dramaticky zahlásila:
„Život není to, co chceme, ale to, co máme!“
Jo, úplná Dita Saxová jsem byla. Nikomu to neříkej, ale film jsem měla radši než knížku. Já jsem totiž vždycky byla spíš filmová. Jen ten velkej zlatej náramek mi chyběl. Ale utrácet velký peníze za věci, co by jiný označili za zbytečnost, ale pro mě byly v tý chvíli životně, přímo existenciálně, důležitý, to mi šlo vždycky. Jako když jsem utratila měsíční výplatu za provádění na zámku za šedivej myší kabátek v našem maloměstským butiku, úplně bez mrknutí oka, takovej jsem byla Rotschild.
A pak ten koncentrák, ten mi k úplný Ditě Saxový taky chyběl. Věřil bys tomu, Arnošte, že jsem opravdicky záviděla svý nejlepší kamarádce, jejíž děda v Osvětimi umřel a má nápis na stěně Pinkasovy synagogy?
Byla jsem blbá, mladá a blbá. Ale to už Ti asi došlo. Hledala jsem temnotu, myslela jsem si, že bez utrpení je život nuda. Ale temnota si Tě dřív nebo pozděj najde sama. A pak je otázka, jak se k tomu postavíš.
Umřela mi kamarádka, Arnošte. Byla spisovatelka jako Ty. Vlastně to není tak dlouho, co jsem ji poznala. A říkám si, jestli vůbec mám nárok být smutná. Jestli zase zbytečně nedramatizuju.
Umřela mi kamarádka, Arnošte. Byla spisovatelka jako Ty. Vlastně to není tak dlouho, co jsem ji poznala. A říkám si, jestli vůbec mám nárok být smutná. Jestli zase zbytečně nedramatizuju.
Máme tady ve městě, kde pořád prší, takovej knižní klub. Bavíme se o knížkách a popíjíme šampaňský. Protože Veronika, tak se ta moje kamarádka jmenovala, nám vysvětlila, že šampaňský je jedinej alkohol, po kterým se neblbne, ale naopak zvyšuje intelekt. Původně to teda říkala Amélie Nothomb, ale pro mě už tohle bude navždycky spojený s Veronikou.
Z první schůzky našeho knižního klubu jsem se vrátila úplně s očima navrch hlavy a doma důležitě zahlásila, že je tam s námi i jedna opravdová spisovatelka, co jí vycházejí opravdový knížky u opravdovýho vydavatelství a jezdí na opravdový besedy a autorský čtení. Ono je těžký najít si nový kamarádky v tomhle věku. Dřív to bylo jednoduchý. Prostě jsem se zeptala:
„Kouříš? Piješ? Co posloucháš?“
A hned se vědělo. A ženský přátelství jsou vůbec křehká věc. To proto jsou všechny Tvoje hrdinky tak osamělý?
„Kouříš? Piješ? Co posloucháš?“
A hned se vědělo. A ženský přátelství jsou vůbec křehká věc. To proto jsou všechny Tvoje hrdinky tak osamělý?
Veronika jedno takový přátelství pohřbila, když ten chlapec se sametovýma očima v noci políbil radši ji, než její nejlepší kamarádku. Kamarádka pak Veronice z pomsty snědla celej pekáč kapra na modro, kterým chtěla Veronika o víkendu ohromit rodiče. Ale teď už je to jedno.
Z chlapce se sametovýma očima je pan herec, po němž šílí všechny divačky Dejvickýho divadla, ale on nejradši utíká o víkendech provádět po zámcích jako zakletý princ. Kamarádka se Veronice ztratila, jak už to tak s kamarádkami z dospívání bývá. A Veronika? Veronika je mrtvá.
Jen tak šla večer spát a už se ráno neprobudila.
Jen tak šla večer spát a už se ráno neprobudila.
Našla ji její dcera, která tu noc, co se to stalo, spala u otce. Veronika byla ještě v pyžamu, ale studená. Tak nám to napsala kamarádka z knižního klubu.
Ve městě, kde pořád prší, bylo ten den výjimečně slunečno. Nic nedávalo smysl. Co s těma lidma, co takhle zmizí, náhle a bez varování?
Co s tou dírou, co po nich zůstane?
Něco o tom víš, Arnošte, to jsem si jistá. Ale už mi taky nic neřekneš.
A tak si půjdu dát palačinky do tý příšerně drahý restaurace na rohu Pařížský. Kousek od Židovskýho muzea, kde jsem s Ditou Saxovou v batohu jeden stejně slunečnej den, jako když umřela Veronika, zhlídla v kuse celejch devět hodin dokumentu Šoa od Lanzmanna. A pak vyšla ven a taky nic nedávalo smysl.
A tak si půjdu dát palačinky do tý příšerně drahý restaurace na rohu Pařížský. Kousek od Židovskýho muzea, kde jsem s Ditou Saxovou v batohu jeden stejně slunečnej den, jako když umřela Veronika, zhlídla v kuse celejch devět hodin dokumentu Šoa od Lanzmanna. A pak vyšla ven a taky nic nedávalo smysl.
A já jsem si vzpomněla na jinej dokument, ten o Tobě, kde jsi přesně na tom místě jedl palačinky a vysvětloval, jakou máš radost ze života.
A tak jsem si tenkrát řekla, že když Ty, kterej jsi to přežil, máš pořád radost ze života, tak já budu mít taky. Ty palačinky jsem si teda nedala, na to jsem byla moc chudá studentka. Ale tentokrát si je dám. A zapiju je šampaňským.
Život není to, co chceme, ale to, co máme.
Ale dokud ten život mám, tak se budu snažit mít ho ráda, Arnošte. Tak na Veroniku! A na Tebe!
