Sex, zločin a trest po česku - napsala Dana Volfová

Moje drahá manželka se měla z lázní vrátit až za dva dny, ale nějaká pacientka odjížděla už dnes, a tak si Jana pobyt zkrátila. Aspoň tak mi to vysvětlila. Ovšem mnohem později, až když se mnou začala zase mluvit.
„Jani, není to, jak to vypadá...“ 

Jana mě probodne pohledem. Stojí ve dveřích ložnice v pozici amazonky vyrážející na zteč. Ačkoliv není ozbrojená, oči jí planou odhodláním, které nevěští nic dobrého. Já se před chvilkou probudil a do přistání fúrie jsem se kochal Ivetčinou spící krásou.
„Prosímtě, dej nám půl hodiny a jdi si zatím něco koupit. Vem si moji kartu,“ opatrně se snažím vyhrabat z pomejí na úzkou cestičku smíru.
„To by se ti hodilo, ty odpornej cizoložnej debile“.
„Co teď? Proč mi sakra nezavolala? Já bych to teda udělal…“
V hlavě mi šrotují rady mého strýčka, zkušeného to záletníka, před očima se mi míhají záběry z amerického filmu, kde jeden protřelý proutník radí nezkušenému kamarádovi, jak se nenechat zničit kvůli nevěře. Průvodce ženatého muže se to jmenovalo.
Vychází mi z toho jediné: dělat jako by nic a zatloukat, zatloukat, zatloukat.
„Nebudeš mi to věřit, ale já vůbec nevím, kde se tady vzala. Sem včera přišel z hospody a šel jsem spát. Ráno se probudím, a nevěřím vlastním očím. No, řekni, přece si taková krásná mladá holka nelehne jen tak sama od sebe k někomu takovému,“ ukážu významně na sebe. „Možná sem přišla tak nějak jako do očistce. Nebo spáchat sebevraždu.“
Moje fantazie mává křídly. To jsem asi přehnal. Teď se na mě dívá i Iveta. S otevřenou pusou. Nedivím se jí. Jen aby nezačala mluvit.
Jana už slova našla: „Nedělej si ze mě prdel a koukej ji vyhodit!“ 

Její ječivý hlas přeskakuje do fistule. Zejtra nebude moct mluvit, napadne mě zbytečně.
„Jak se sem asi dostala, he? Přiletěla snad na koštěti oknem? Kde je to koště? Taková … a ještě v mojí posteli! Že se nestydíš.“
Upřímně – stydím, ale není mi to nic platné. Musím se vzchopit a zachránit co se dá.
„Slečno, opusťte, prosím, ihned náš byt, nebo budu muset zavolat policii.“ 

Dívám se na ni s úpěnlivou prosbou, aby hrála se mnou.

Tváří se nechápavě a zhnuseně, ale naštěstí do vtipů o blondýnách moc nepasuje. Zahalí se do deky a jde k židli, na které včera přistály její svršky. Pak s tím vším zamíří do koupelny. Po chvíli vyjde upravená a oblečená. Vezme si boty a kabelku.
Ve dveřích se otočí na mě i na manželku a řekne: „Promiňte, paní. Promiňte, pane. Děkuji za azyl. Sbohem.“
Je to dobré, neřekla na shledanou, napadne mě.
„Nemysli si, že máš vyhráno, ty zmetku. Okamžitě převlíkni tu postel a umej koupelnu dezinfekcí.“
Poslušně provádím všechno podle rozkazu a snažím se, aby mi to trvalo co nejdéle. Není kam spěchat.
Staré moudrosti platí pořád, povzdychnu si. 

Jak říkal proutník v tom filmu: „Nikdy, ale  n i k d y  si neber milenku domů, když manželka odjede.“