 |
Inspirace vtipem: Honička v noční ulici. Jeden prchá, druhý ho pronásleduje. Když pronásledovatel konečně pronásledovaného doběhne, dotkne se jeho ramene a zvolá: „Máš babu — teď honíš ty mě!“ |
Že jsem pro ni ty pomeranče nenechala ve vrátnici! Jenže donést je Mirce až na pokoj prostě musím, pomluvila by mě u holek…
Kdyby tu měli nějaké značení – prý PAVILON ŠEST - to je jak z Čechova! A z toho šera jde přímo strach.
Píšou: „zotavení v parkovém prostředí“. Tady se ale otevřený prostor stává pustou prázdnotou...
Koho se zeptat? Nikde ani živáčka.
Stromy jako holé kostry. Být vítr, vrzaly by jako skřípající zuby. Na větvích se sráží voda. Kapky padají do hnijícího listí. To uvolňuje odér rozkladu. Co mi připomíná? Ano, vůni přelouhovaného černého čaje.
Pod stromy husté křoví, hotová skrýš pro nějakého lumpa.
Kulisy jak z hororu a navrch Dušičky!
Tohle místo nepoznávám. Nepřešla jsem už tu důležitou odbočku? Zatočím a půjdu touhle cestou. Nesnáším parky – strom jako strom, jak se tu má jeden orientovat?
Ve městě je to snazší, stačí najít roh s prodejnou klobouků, aby člověk věděl, kde je a kam má zahnout.
No a teď se na mě někdo přilepil!
No a teď se na mě někdo přilepil!
Mám se ho zeptat na cestu? Raději ne. Ta jeho toporná chůze a výraz, s nímž se na mě dívá. Kdo ví, co je zač! Nenavazovat kontakt, předstírat neexistenci. Hlavně se neohlížet, nezastavovat. Postupně zrychlovat.
Je stále za mnou? V té zatáčce mrknu dozadu.
Je tam!
Zdá se, že se odstup mezi námi zkracuje. To jsem tak pomalá? Sotva popadám dech, ale musím ještě přidat. Teď je to jasné: míří přímo ke mně. Sleduje mě. To není náhoda, aby tak zrychloval.
V krku mám z úzkosti špunt. Mé „pomoc!“ mi spadlo do žaludku. I kdybych chtěla křičet, nezbývá mi dech.
Ten pavilon nemůže být daleko. Tam – šestka na zdi.
Zkusím tam doběhnout – kdo uteče, vyhraje.
x x x
Běhat nemusím, ale k věci to patří. Ten náskok si držela dlouho, ale teď ho zkracuji. Sípám. Začnu víc trénovat – to ale až zítra. Teď napřu síly, přibližuji se. Už se nemísí jen zvuk našich kroků, ale slyším i to, jak v úprku oba prudce dýcháme.
Běhat nemusím, ale k věci to patří. Ten náskok si držela dlouho, ale teď ho zkracuji. Sípám. Začnu víc trénovat – to ale až zítra. Teď napřu síly, přibližuji se. Už se nemísí jen zvuk našich kroků, ale slyším i to, jak v úprku oba prudce dýcháme.
Probíhám obláčkem páry jejího dechu. Chvíli váhám, zda si to také zkrátím přes trávník jako ona.
Ne, nemohu – já přece vždy dodržuji pravidla.
Nasazuji trysk – já musím, musím ji dostihnout!
Lapám po vzduchu, zrychlená výměna plynů mi chce roztrhnout plíce. Jsem jak sumec na suchu. V předklonu sprintera už rozeznávám jednotlivé švy jejího kabátu. Bleskově rozvažuji, zda ji chytit za krk, nebo za rameno, nebo za loket. Už po ní natahuji ruku, ale ještě tam nejsem. Stále si drží náskok jednoho kroku.
Srdce splašeně bije, ale dokážu to. Pozor na ty dveře – určitě tam chce vběhnout a zabouchnout mi je před nosem. Musím jí v tom zabránit! Poslední dva delší skoky a konečně ji mám!
Plácnu ji na rameni: „Máš babu! Teď honíš ty mě!“
Napište příběh, ve kterém se přibližně v polovině děje vystřídá perspektiva dvou postav. V podstatě máte napsat to, co v krátkých povídkách obvykle nedoporučujeme. Ale v delších útvarech to bude někde potřeba - u vševědoucího vypravěče. Takže nejde o změnu úhlu pohledu vypravěče (ich, er-forma). Zkrátka vlezete z jedné hlavy do druhé. Zkuste vyřešit přepnutí perspektivy elegantně. Hlavně tak, aby se čtenář vyznal (nové místo, jiný čas, jiny styl řeči, jiné uvažování...). Můžete si pomoci tím, že to budou 2 kapitoly nebo 2 odstavce.
