Mezi rozkvetlými lučními květy se mihla červená sukénka. To Brusinka se vracela z odpolední procházky.
Zase se tu natřásá jak páv, pomyslela si Borůvka a otočila se směrem k sestřičce. „Co ty tu?“ zavolala na ni.
Ale Brusinka se ani koutkem očka neohlédla. Jen zamrkala dlouhými hustými řasami a ladně protančila kolem modrofialových šatiček, jako by se nechumelilo. Borůvku to rozzlobilo.
„Zase se nemůžeš sama sebe nabažit?“ osočila sestřičku s rubínovými plody kolem krku.
Brusinka zprudka zastavila. „Nehubuj mě porád. A starej se raděj o borůvčí u Podbělky. Zase ti na něj chodí nájezdníci,“ řekla a prohlížela si své hebké ručky, které se na letním sluníčku třpytily jako diamanty.
Borůvka neváhala ani chviličku a u Podbělky byla cobydup.
Taková spoušť! Velká část borůvkových keřů byla očesaná na kost. Oškubané větvičky tiše skučely: „Achich ouvej, ajajaj, ojojoj.“ Víla se rozplakala. Ať dělala, co dělala, nemohla už hezkou řádku dní vyhnat bandu česačů. Ti netrhali jako Anička z Králík tak akorát na koláč anebo na knedlíky, ale brali tolik, že by z hromady sladkých plodů mohli postavit vedle Králického Sněžníku další horu – borůvkovou.
„Uhúú, jak já vás, větvičky moje zlatý, jenom ochráním?“ bědovala a její hlásek se nesl přes vrchol až na Sviní horu, kde bydlí horský duch Stamichman. Ale posledních pár dní o něm nebylo vidu ani slechu. Odjel totiž se svou ženou Bětkou až do dalekých Brd, na horu Babu nad Hostomicemi. Na návštěvu za horským duchem Fabiánem.
„Nebreeč!“ ozvalo se za Borůvčinými zády. „Jsou to darebáci! Neřádi! Mizerové!“ zaklela Brusinka a pohladila sestřičku po uplakané tváři. „Pláč ti nesluší,“ dodala.
I když Borůvce lezla ta fintilka pěkně na nervy, teď byla ráda, že je tu s ní. Otřela si slzičky a rozhodla: „Musím povolat Stamichmana. Na tohle prostě nestačím.“ Pak se zase usedavě rozplakala. „Jenže není doma! Uhúú.“
„Povídám ti: neřvi porád! A co?! Určitě si s sebou nevzal všechny ty serepetičky, co má schovaný na půdě. Stačí se tam jen vplížit a něco malýho si vypůjčit,“ seznámila Brusinka sestřičku se svým plánem a spiklenecky na ni mrkla. Nerada ji viděla takhle uplakanou. Nemohla ji v tom přeci nechat!
Borůvka se zhluboka nadechla, ale nakonec uznala, že to zase až tak špatný nápad není. Že Brusince to občas, když chce, docela pálí. Ale nemohla jí nic říct. Aby neměla nosánek ještě víc nahoru.
*
„Pane jo, ta je těžká!“ lamentovaly sestřičky, když ve svitu měsíčku nesly měnící hůl Měňavku. Tu si na tajno vypůjčili od Stamichmana. Včelka Andělka – ta by jim dala za uši!
Když dorazily k Podbělce, spatřily skupinu tří výrostků, kteří pomocí hřebenu očesávali borůvčí. Modré kuličky končily v hřebeni, ale lístky se trhaly, vyděšeně poletovaly všude kolem a větvičky poškrábané od železných zubů tiše naříkaly: „Achich ouvej, ajajaj, ojojoj.“
Víly vzlétly a zastavily před obličejem toho největšího.
„Odejděte, nebo se vám špatně povede!“
Habán se rozchechtal.
„Pojďte se podívat! Kdo nám to tady hrozí!“ křičel a popadal se za břicho.
„Ubližujete mým borůvkám!“ křikla na ně víla.
„Cha cha cha, cho cho cho!“ neslo se celým lesem.
„Na! Neotáčej se a dej jim za vyučenou. Ať ochutnají vlastní meducínu!“ rozkázala Brusinka a podala Borůvce Měňavku.
„Větvičky, lístky, kuličky modré! Ať ztrestané je vaše jednání podlé!“ vyslovila víla zaklínadlo a začaly se, panečku, dít věci! Údy všech tří se začaly měnit v tenké větvičky, vlasy jim začaly zelenat, ústa se zkřivila do ztuhlého a tichého volání o pomoc. Za pár minut stály vedle očesaného borůvčí tři mladé a silné borůvkové keře.
„Hrome! Nám se to povedlo! Jupí!“ zajásala Brusinka a začala tleskat.
„Mají, co jim patří,“ prohlásila Borůvka, utřela si ručky do modrofialové sukýnky a dodala: „A ty si sprav věneček. Nakřivo ti nesluší.“ A něžným dotykem upravila Brusinčin rubínový věneček.
*
Když se Stamichman vrátil od Fabiána z Brd, jeho bystrému oku neuniklo, že u Podbělky se borůvčí nějak rychle rozrostlo. Baculatými prsty promnul lístky nejmohutnějších keříčků a přivoněl si. „Člověčina!“ zařval, až se vršek Králického Sněžníku zachvěl.
„Kdo by to tak mohl…?“ dumal pěknou chvíli.
A pak na to přišel. Kdo jiný, než Borůvka se svou sestřičkou!
Obě víly našel tančit na rozkvetlé louce. Když ho spatřily, všeho zanechaly a poslušně přicupitaly. „Dobrý den, pane,“ špitla Borůvka. Trápilo ji svědomí. O svém kouzlu se mu totiž ani slůvkem nezmínila. Brusinka, vždy rozverná a neukázněná, mlčela, hlavičku skloněnou.
„Vy jste mi takovou věc zatajily?“
Obě víly hlavinkami zakývaly.
„Tak aspoň, že nepopíráte a nelžete.“
Stamichman si dával načas. Mlčel a jen pozoroval. Viděl, jak moc je to oběma vílám líto a uvědomil si, že kárání není na místě.
„Chtěl bych vám vlastně poděkovat. Za to, že jste v mé nepřítomnosti ochránily naše pohoří. Jste velmi statečné,“ pověděl a skrz husté vousy se usmál.
Obě sestřičky vytřeštily oči a začaly radostně tančit a zpívat. A Stamichman se smál, až se vršek Králického Sněžníku zachvěl.
Původní verze:
Jak Borůvka s Brusinkou zachránily borůvčí
Byl krásný letní den a sluníčko vesele svítilo na blankytné obloze. Víla Borůvka se proháněla po rozkvetlé louce, růžové tváře sálaly radostí. Drobným nosíkem nasávala svěží vůni šťavnatého léta. Nad hlavou jí proletěl chřástal. Zamával svými kaštanovými křídly a byl ten tam. Borůvka se tetelila blahem.
A pak na to přišel. Kdo jiný, než Borůvka se svou sestřičkou!
Obě víly našel tančit na rozkvetlé louce. Když ho spatřily, všeho zanechaly a poslušně přicupitaly. „Dobrý den, pane,“ špitla Borůvka. Trápilo ji svědomí. O svém kouzlu se mu totiž ani slůvkem nezmínila. Brusinka, vždy rozverná a neukázněná, mlčela, hlavičku skloněnou.
„Vy jste mi takovou věc zatajily?“
Obě víly hlavinkami zakývaly.
„Tak aspoň, že nepopíráte a nelžete.“
Stamichman si dával načas. Mlčel a jen pozoroval. Viděl, jak moc je to oběma vílám líto a uvědomil si, že kárání není na místě.
„Chtěl bych vám vlastně poděkovat. Za to, že jste v mé nepřítomnosti ochránily naše pohoří. Jste velmi statečné,“ pověděl a skrz husté vousy se usmál.
Obě sestřičky vytřeštily oči a začaly radostně tančit a zpívat. A Stamichman se smál, až se vršek Králického Sněžníku zachvěl.
Charakteristika pohádkových postav: víly Brusinka a Borůvka.
Původní verze:
Jak Borůvka s Brusinkou zachránily borůvčí
Byl krásný letní den a sluníčko vesele svítilo na blankytné obloze. Víla Borůvka se proháněla po rozkvetlé louce, růžové tváře sálaly radostí. Drobným nosíkem nasávala svěží vůni šťavnatého léta. Nad hlavou jí proletěl chřástal. Zamával svými kaštanovými křídly a byl ten tam. Borůvka se tetelila blahem.
„Jak krásný den!“ pomyslela si a bosýma nohama začala tančit na koberci mochny zlaté. Okraj vílích modrofialových šatů se pohupoval nad žlutými květy a bosé palečky se jemně dotýkaly květů i zelené trávy. Jako by zemi jen tak zlehka hladila.
Mezi rozkvetlými lučními květy se mihla červená sukénka. To Brusinka se vracela z odpolední procházky.
Mezi rozkvetlými lučními květy se mihla červená sukénka. To Brusinka se vracela z odpolední procházky.
Zase se tu natřásá jak páv, pomyslela si Borůvka a otočila se směrem k sestřičce.
„Co ty tu?“ zavolala na ni.
Ale Brusinka se ani koutkem očka neohlédla. Jen zamrkala dlouhými hustými řasami a ladně protančila kolem modrofialových šatiček, jako by se nechumelilo. Borůvku to rozzlobilo.
„Zase se nemůžeš sama sebe nabažit?“ osočila sestřičku s rubínovými plody kolem krku.
Brusinka zprudka zastavila.
Když se Stamichman vrátil od Fabiána z Brd, všechno našel na svém místě. Jen u Podbělky se mu zdálo, že borůvčí se nějak rychle rozrostlo.
Ale Brusinka se ani koutkem očka neohlédla. Jen zamrkala dlouhými hustými řasami a ladně protančila kolem modrofialových šatiček, jako by se nechumelilo. Borůvku to rozzlobilo.
„Zase se nemůžeš sama sebe nabažit?“ osočila sestřičku s rubínovými plody kolem krku.
Brusinka zprudka zastavila.
„Nehubuj mě porád. A starej se raděj o borůvčí u Podbělky. Zase ti na něj chodí nájezdníci,“ řekla a prohlížela si své hebké ručky, které se na letním sluníčku třpytily jako diamanty.
Borůvka neváhala ani chviličku a u Podbělky byla cobydup.
Taková spoušť! Velká část borůvkových keřů byla očesaná na kost. Oškubané větvičky tiše skučely: „Achich ouvej, ajajaj, ojojoj.“ Víla se rozplakala. Ať dělala, co dělala, nemohla už hezkou řádku dní vyhnat bandu česačů. Ti netrhali jako Anička z Králík tak akorát na koláč anebo na knedlíky, ale brali tolik, že by z hromady sladkých plodů mohli postavit vedle Králického Sněžníku další horu – borůvkovou.
„Uhúú, jak já vás, větvičky moje zlatý, jenom ochráním?“ bědovala a její hlásek se nesl přes vrchol až na Sviní horu, kde bydlí horský duch Stamichman. Ale posledních pár dní o něm nebylo vidu ani slechu. Odjel totiž se svou ženou Bětkou až do dalekých Brd, na horu Babu nad Hostomicemi. Na návštěvu za horským duchem Fabiánem.
„Nebreeč!“ ozvalo se za Borůvčinými zády. „Jsou to darebáci! Neřádi! Mizerové!“ zaklela Brusinka a pohladila sestřičku po uplakané tváři. „Pláč ti nesluší,“ dodala.
I když Borůvce lezla ta fintilka pěkně na nervy, teď byla ráda, že je tu s ní. Otřela si slzičky a rozhodla: „Musím povolat Stamichmana. Na tohle prostě nestačím.“ Pak se zase usedavě rozplakala. „Jenže není doma! Uhúú.“
„Povídám ti: neřvi porád! A co?! Určitě si s sebou nevzal všechny ty serepetičky, co má schovaný na půdě. Stačí se tam jen vplížit a něco malýho si vypůjčit,“ seznámila Brusinka sestřičku se svým plánem a spiklenecky na ni mrkla. Nerada ji viděla takhle uplakanou. Nemohla ji v tom přeci nechat!
Borůvka se zhluboka nadechla, ale nakonec uznala, že to zase až tak špatný nápad není. Že Brusince to občas, když chce, docela pálí. Ale nemohla jí nic říct. Aby neměla nosánek ještě víc nahoru.
*
„Pane jo, ta je těžká!“ lamentovaly sestřičky, když ve svitu měsíčku nesly měnící hůl Měňavku. Tu si na tajno vypůjčili od Stamichmana. Včelka Andělka – ta by jim dala za uši!
Když dorazily k Podbělce, spatřily skupinu tří výrostků, kteří pomocí hřebenu očesávali borůvčí. Modré kuličky končily v hřebeni, ale lístky se trhaly, vyděšeně poletovaly všude kolem a větvičky poškrábané od železných zubů tiše naříkaly: „Achich ouvej, ajajaj, ojojoj.“
Víly vzlétly a zastavily před obličejem toho největšího.
„Odejděte, nebo se vám špatně povede!“
Habán se rozchechtal.
„Pojďte se podívat! Kdo nám to tady hrozí!“ křičel a popadal se za břicho.
„Ubližujete mým borůvkám!“ křikla na ně víla.
„Cha cha cha, cho cho cho!“ neslo se celým lesem.
„Na! Neotáčej se a dej jim za vyučenou. Ať ochutnají vlastní meducínu!“ rozkázala Brusinka a podala Borůvce Měňavku.
„Větvičky, lístky, kuličky modré! Ať ztrestané je vaše jednání podlé!“ vyslovila víla zaklínadlo a začaly se, panečku, dít věci! Údy všech tří se začaly měnit v tenké větvičky, vlasy jim začaly zelenat, ústa se zkřivila do ztuhlého a tichého volání o pomoc. Za pár minut stály vedle očesaného borůvčí tři mladé a silné borůvkové keře.
„Hrome! Nám se to povedlo! Jupí!“ zajásala Brusinka a začala tleskat.
„Mají, co jim patří,“ prohlásila Borůvka, utřela si ručky do modrofialové sukýnky a dodala: „A ty si sprav věneček. Nakřivo ti nesluší.“ A něžným dotykem upravila Brusinčin rubínový věneček.
Borůvka neváhala ani chviličku a u Podbělky byla cobydup.
Taková spoušť! Velká část borůvkových keřů byla očesaná na kost. Oškubané větvičky tiše skučely: „Achich ouvej, ajajaj, ojojoj.“ Víla se rozplakala. Ať dělala, co dělala, nemohla už hezkou řádku dní vyhnat bandu česačů. Ti netrhali jako Anička z Králík tak akorát na koláč anebo na knedlíky, ale brali tolik, že by z hromady sladkých plodů mohli postavit vedle Králického Sněžníku další horu – borůvkovou.
„Uhúú, jak já vás, větvičky moje zlatý, jenom ochráním?“ bědovala a její hlásek se nesl přes vrchol až na Sviní horu, kde bydlí horský duch Stamichman. Ale posledních pár dní o něm nebylo vidu ani slechu. Odjel totiž se svou ženou Bětkou až do dalekých Brd, na horu Babu nad Hostomicemi. Na návštěvu za horským duchem Fabiánem.
„Nebreeč!“ ozvalo se za Borůvčinými zády. „Jsou to darebáci! Neřádi! Mizerové!“ zaklela Brusinka a pohladila sestřičku po uplakané tváři. „Pláč ti nesluší,“ dodala.
I když Borůvce lezla ta fintilka pěkně na nervy, teď byla ráda, že je tu s ní. Otřela si slzičky a rozhodla: „Musím povolat Stamichmana. Na tohle prostě nestačím.“ Pak se zase usedavě rozplakala. „Jenže není doma! Uhúú.“
„Povídám ti: neřvi porád! A co?! Určitě si s sebou nevzal všechny ty serepetičky, co má schovaný na půdě. Stačí se tam jen vplížit a něco malýho si vypůjčit,“ seznámila Brusinka sestřičku se svým plánem a spiklenecky na ni mrkla. Nerada ji viděla takhle uplakanou. Nemohla ji v tom přeci nechat!
Borůvka se zhluboka nadechla, ale nakonec uznala, že to zase až tak špatný nápad není. Že Brusince to občas, když chce, docela pálí. Ale nemohla jí nic říct. Aby neměla nosánek ještě víc nahoru.
*
„Pane jo, ta je těžká!“ lamentovaly sestřičky, když ve svitu měsíčku nesly měnící hůl Měňavku. Tu si na tajno vypůjčili od Stamichmana. Včelka Andělka – ta by jim dala za uši!
Když dorazily k Podbělce, spatřily skupinu tří výrostků, kteří pomocí hřebenu očesávali borůvčí. Modré kuličky končily v hřebeni, ale lístky se trhaly, vyděšeně poletovaly všude kolem a větvičky poškrábané od železných zubů tiše naříkaly: „Achich ouvej, ajajaj, ojojoj.“
Víly vzlétly a zastavily před obličejem toho největšího.
„Odejděte, nebo se vám špatně povede!“
Habán se rozchechtal.
„Pojďte se podívat! Kdo nám to tady hrozí!“ křičel a popadal se za břicho.
„Ubližujete mým borůvkám!“ křikla na ně víla.
„Cha cha cha, cho cho cho!“ neslo se celým lesem.
„Na! Neotáčej se a dej jim za vyučenou. Ať ochutnají vlastní meducínu!“ rozkázala Brusinka a podala Borůvce Měňavku.
„Větvičky, lístky, kuličky modré! Ať ztrestané je vaše jednání podlé!“ vyslovila víla zaklínadlo a začaly se, panečku, dít věci! Údy všech tří se začaly měnit v tenké větvičky, vlasy jim začaly zelenat, ústa se zkřivila do ztuhlého a tichého volání o pomoc. Za pár minut stály vedle očesaného borůvčí tři mladé a silné borůvkové keře.
„Hrome! Nám se to povedlo! Jupí!“ zajásala Brusinka a začala tleskat.
„Mají, co jim patří,“ prohlásila Borůvka, utřela si ručky do modrofialové sukýnky a dodala: „A ty si sprav věneček. Nakřivo ti nesluší.“ A něžným dotykem upravila Brusinčin rubínový věneček.
Když se Stamichman vrátil od Fabiána z Brd, všechno našel na svém místě. Jen u Podbělky se mu zdálo, že borůvčí se nějak rychle rozrostlo.
