Bavíte se tu s mnohonásobnou vítězkou Puškinova památníku, Karlovarské růžičky a Ruské olympiády pro rok 1988.
Udělala jsem domluvený krok dopředu a předala tak pomyslnou štafetu mé kolegyni, známé též jako má nejlepší kámoška, šílená šprtka a uvědomělá pionýrka Katuška Kociánová. Nemohu si odpustit informovat vás, páč na to již nepřijde řeč, že byla dcerou Judr. Alexandra Kociána, významného porevolučního právníka celebrit. Tento fakt není nijak zajímavý ve vztahu k
našemu recitačnímu umu, ale je rozhodně zajímavý ve vztahu k našim socialistickým školním aktivitám.
Ve chvíli, kdy Kačenka, Katuška, prostě Káťa chtěla odpovědět replikou „aby tvé dítě nebledlo při pohledu na velké ptáky“ (přátelé, nebuďte nechutní a snažte se verš zasadit do socialistického Československa), ozval se zpoza okna podobně nemravný a pobuřující hlas.
„Hej, Věrko, půjdeš dneska ven?“
Celá tělocvična ztuhla a já se zděšeně podívala na stěnu pokrytou luxory značící světlo sem a
žádné obrazy ven.
Katka, moje nejlepší kamarádka, srdnatě pokračovala, ale já cítila, jak mi do hrudníku proniká
obávaný záchvat smíchu. Takže když jsem na zdviženou rukavici dalšího čtyřverší měla
odpovědět pokračováním, vyšlo ze mě obávané „chrm…“
Aby toho nebylo málo, ctitel výše zmíněné Věry bohužel pokračoval a tím zbytky mé noblesy
rozstřílel na hadry. „Věro, jestli mi neodpovíš, nepůjdu domů…“
Nedalo se nic dělat, to už neustála ani moje nejlepší kámulda Katka a obě jsme se zřítily do
tenat absolutního, zdrcujícího a nádherného řehotu, doprovázeného podlamováním v kolenou,
tekoucími soply a tělesnými výměšky všeho druhu.
Potupně nás odvolali. Ač jsme kráčely uličkou hanby, dětství, radost a nezkalené oddání se
přítomnému okamžiku nám nezabránily propuknout v absolutní fontánu smíchu, radosti a
užívání si toho, co by dnes s otevřenou náručí přivítala každá bulvární stanice, pokud by se
hercům, zpěvákům a VIP všeho druhu stalo něco podobného.
Jenomže ono by se jim něco podobného nestalo, protože můžou vše. A takový záchvat smíchu
dostanete pouze tehdy, když ho dostat nesmíte. Dnes nikdo nemá žádné hranice, můžou dělat
trapné vtipy, které vzbudí maximálně udivený úsměšek, chechtají se všemu, ale přiznejte si, kdy
jste se smáli tak, že jste nemohli stát? Naposledy v dětství? A čím to tedy je? Tím, že takhle se
odvázat mohou jen děti, anebo tím, že naše nároky na humor, srandu, čurinu, prču či švandu se
každým rokem snižují a bez pevných hranic, co si můžeme a nemůžeme dovolit vůči sobě,
společnosti a divákům, se propadají do pekla pokleslé zábavy?
Já nevím a je mi to fuk. Protože mé standardy na zábavu jsou vysoké, protože jsem už pocítila,
co je ztratit se ve smíchu, radosti, kterou s vámi v dobrém sdílí celé osazenstvo jedné malé, ale
zároveň světově veliké tělocvičny.
Udělala jsem domluvený krok dopředu a předala tak pomyslnou štafetu mé kolegyni, známé též jako má nejlepší kámoška, šílená šprtka a uvědomělá pionýrka Katuška Kociánová. Nemohu si odpustit informovat vás, páč na to již nepřijde řeč, že byla dcerou Judr. Alexandra Kociána, významného porevolučního právníka celebrit. Tento fakt není nijak zajímavý ve vztahu k
našemu recitačnímu umu, ale je rozhodně zajímavý ve vztahu k našim socialistickým školním aktivitám.
Ve chvíli, kdy Kačenka, Katuška, prostě Káťa chtěla odpovědět replikou „aby tvé dítě nebledlo při pohledu na velké ptáky“ (přátelé, nebuďte nechutní a snažte se verš zasadit do socialistického Československa), ozval se zpoza okna podobně nemravný a pobuřující hlas.
„Hej, Věrko, půjdeš dneska ven?“
Celá tělocvična ztuhla a já se zděšeně podívala na stěnu pokrytou luxory značící světlo sem a
žádné obrazy ven.
Katka, moje nejlepší kamarádka, srdnatě pokračovala, ale já cítila, jak mi do hrudníku proniká
obávaný záchvat smíchu. Takže když jsem na zdviženou rukavici dalšího čtyřverší měla
odpovědět pokračováním, vyšlo ze mě obávané „chrm…“
Aby toho nebylo málo, ctitel výše zmíněné Věry bohužel pokračoval a tím zbytky mé noblesy
rozstřílel na hadry. „Věro, jestli mi neodpovíš, nepůjdu domů…“
Nedalo se nic dělat, to už neustála ani moje nejlepší kámulda Katka a obě jsme se zřítily do
tenat absolutního, zdrcujícího a nádherného řehotu, doprovázeného podlamováním v kolenou,
tekoucími soply a tělesnými výměšky všeho druhu.
Potupně nás odvolali. Ač jsme kráčely uličkou hanby, dětství, radost a nezkalené oddání se
přítomnému okamžiku nám nezabránily propuknout v absolutní fontánu smíchu, radosti a
užívání si toho, co by dnes s otevřenou náručí přivítala každá bulvární stanice, pokud by se
hercům, zpěvákům a VIP všeho druhu stalo něco podobného.
Jenomže ono by se jim něco podobného nestalo, protože můžou vše. A takový záchvat smíchu
dostanete pouze tehdy, když ho dostat nesmíte. Dnes nikdo nemá žádné hranice, můžou dělat
trapné vtipy, které vzbudí maximálně udivený úsměšek, chechtají se všemu, ale přiznejte si, kdy
jste se smáli tak, že jste nemohli stát? Naposledy v dětství? A čím to tedy je? Tím, že takhle se
odvázat mohou jen děti, anebo tím, že naše nároky na humor, srandu, čurinu, prču či švandu se
každým rokem snižují a bez pevných hranic, co si můžeme a nemůžeme dovolit vůči sobě,
společnosti a divákům, se propadají do pekla pokleslé zábavy?
Já nevím a je mi to fuk. Protože mé standardy na zábavu jsou vysoké, protože jsem už pocítila,
co je ztratit se ve smíchu, radosti, kterou s vámi v dobrém sdílí celé osazenstvo jedné malé, ale
zároveň světově veliké tělocvičny.
