Oradour-sur-Glane mĕlo před 10.červnem 1944 zhruba 1500 obyvatel. Jen asi 700 žilo přímo ve vesnici. Nebo to bylo mĕsto? Jedna škola pro chlapce, druhá pro dívky, jedna smíšená. Radnice, řezník, zubař, autoservis. Středem mezi domy jezdila dokonce i tramvaj.
Pokojné a půvabné místo obklopené statky, trochu schované nedaleko porcelánových fabrik bohatého Limoges.
Dnes je tomu jinak. Blížíme se k Centre de la memoire, zvláštní budovĕ připomínající otevřenou rakev a zároveň trhlinu v zemi s obřími zrezivĕlými plechy jako obrubou. Sjedeme výtahem trochu jako horník do šachty a jsme v muzeu u areálu vypálené vesnice, jedné z nejznámĕjších trosek Evropy. Osvícené panely se ve francouzštině, angličtinĕ a nĕmčinĕ snaží najít míru sdĕlitelnosti toho, co se stalo. Před francouzštinou se mačkají dvě třetiny návštĕvníků, před angličtinou zaslechnu tlumenou holandštinu a před nĕmčinou stojím v rozpacích sama. Jsme v srdci Francie.
V prvním sále se dozvídám, jak se tu před válkou žilo. Malá španělská komunita utekla na tyto výbĕžky Central Massivu před Frankem. Pozdĕji přibyly židovské rodiny a resistance, ne více než jinde v této oblasti, ale přece. Elegantnĕ oblečené ženy s kočárky mávají do kamery. Záběry vznikly dva dny před katastrofou.
Snažím se uchopit příbĕh, hledám v pamĕti paralely s Lidicemi a znalosti a dojmy z muzea Memorial de Caen v Normandii. Přijela jsem nepřipravená, ale jako vždycky v takových případech jsem tomu trochu i ráda. Na zlo se nechci připravit. Dotek bestiality má být rychlý, čistý řez.
Před 81ti lety, 4.den po vylodĕní spojenců v Normandii se v pokojné vísce u říčky Glane, nazvané po Oratoriu z latinského mešního rituálu, objevilo nečekanĕ asi 150 příslušníků SS - Divize "Das Reich". Obklíčili vesnici, vyhnali všechny přítomné na tržištĕ a začali zapalovat domy. Nevyšetřovali, nekontrolovali doklady, ba ani nehledali po sklepích zásoby zbraní nebo zranĕné partyzány.
245 žen a 207 dĕtí nahnali do kostela, 190 mužů rozdělili do čtyř skupin a ve čtyřech předem vybraných dvorech a stodolách je postříleli. V kostele vypustili před oltářem otravný jed z připravených beden, zarýglovali dveře a okna, následnĕ zapálili střechu. Jedna jediná žena se zachránila skokem z okna sakristie, ve vysokém hrachu ji nenašli.
Jeden mladý muž zůstal zranĕný ležet pod mrtvolami svých kamarádů a následný požár ho ušetřil. Celá akce netrvala více než tři hodiny.
Probere mne posmrkávání mladého kluka, snad gymnazisty, zezadu ho objímá táta kolem ramen.
Musím na vzduch. Tunýlkem pod muzeem se dostanu ven, do ticha mrtvé vesnice. Do kulis, které žádné nejsou. Generál De Gaulle už v roce 1945 rozhodl, že toto místo zůstane tak, jak ho nacisté asi hodinu po činu opustili. Ruiny. Ve dvorech stojí zkroucená kola, zrezivĕlé Peugotky, vítr mlátí ohořelými okenicemi. Nĕmečtí dobrovolníci ze sdružení Aktion Sühnezeichen ( Ve znamení pokání ) sem jezdí v létĕ odstraňovat plevel a zpomalovat tak přirozený rozpad budov, které se nesmí opravit.
Začíná krápat. Pod širokou lípou, která se nĕjakým zázrakem v rozvalinách uchytila, sleduji okolojdoucí. Kdo fotí a kdo nefotí, kdo mluví a kdo jen šokovanĕ a nechápavĕ mlčí. Naplní mĕ dojemnou pýchou, když zaslechnu otce vysvĕtlovat nĕco náctiletému synovi v češtinĕ. Jsme 1300 kilometrů od českých hranic.
Vracím se k posledním panelům. Popisují, jak se tĕch 6 přežilých a stovky pozůstalých pokoušelo po válce v Bonnu a v Paříži dosáhnout procesu s viníky. Jména byla známá, značná část nĕmeckých vojáků ovšem krátce po činu padla v Normandii, i když se nĕkteří z nich dožili ve Spolkové republice šťastného důchodu. Nĕkolik formálnĕ obvinĕných střelců bylo z Alsaska, násilnĕ rekrutováno Nĕmci, a pokus o proces s nimi skončil amnestií. V konečném důsledku nebyl potrestán témĕř nikdo.
Oradour se uzavřel. Blízko skanzenu zkázy byl vystavĕn nový Oradour, prý v nĕm žije asi 20% příbuzných obĕtí z toho starého.
V malém shopu za muzeem kupuji brožurku v nĕmčinĕ. Stojí 60 centů a paní na kase mi ji podává s výrazem Sfingy.
Kein Wort Deutsch.
