„Byl jsem tam krátce po vaší revoluci a jestli tam bydlíte, jste šťastlivec,“ pokračoval a mě to potěšilo. Vždycky nás potěší trocha té chvály od příslušníků velkého národa, že? I když většina z nich nemá ani třetinové vzdělání, které má u nás každé dítě. Samozřejmě mají Harvard, Yale a mnoho dalších prestižních univerzit, které jim čas od času vychrlí nějakého toho lídra, ale pak jim tam přijede doktůrek s diplomem z Karlovky a udělá první transplantaci obličeje na světě. Náš letadlový rozhovor pokračuje a mně se potvrzuje teorie, že skutečné vzdělání, u nás běžné, tam pro každého není.
Můj spolucestovatel je majitel malé farmakologické firmy a v ekonomické třídě sedí jen proto, že by se jinak do tohoto letu nedostal. Po zajímavém vyprávění o jednom splněném americkém snu se odvážím na jeho názor na americké školství zeptat. „No, vzdělání rozhodně není pro každého, jsme velká země a všechno si musíš vybojovat. Já to vybudoval pro své děti, ale můj bratr ne. Tak to prostě je, ale to je asi spravedlivé, ne?“ Přemýšlím o tom, jak si s každou kamarádkou u kávy mohu promluvit o románech, politice, inscenacích v Národním divadle a právě vyšlém albu. Vzpomínám na knihovnu mojí babičky, kuchařky, která obsahovala Prousta a Hemingwaye.
A jsem ráda, že jsem prošla tím naším školstvím, které je teď hodně kritizované, protože se nepříliš vyvinulo od dob Jana Amose. Ale Komenský to nastřelil tak, že se domnívám, že stačí jen změnit status pedagogů, proměnit je v lidi, co to opravdu budou dělat rádi, protože za to mají mimo jiné i dobře zaplaceno a nevzali tím za vděk proto, že se jinam nedostali. A v neposlední řadě bychom na to měli začít být hrdí. Na naše vzdělání, na naše znalosti, na to, kým jsme. Vzít si z těch Američanů tu jejich spokojenost se sebou a se svou zemí. Takže když se tu bavíme o té české duši, tak já si říkám tohle: ty naše české duše mají ale vzdělané hlavy!
