Ladění světa - napsala Marta Kroisová

Byla jednou jedna pyšná kytara. Samou pýchou se kroutila: ,,Hraje na mě ráda, protože zním nejlépe na celém světě!” chlubila se strunám. 

,,Bez nás bys zpívat nemohla,” připomněly jí. 

,,To bych sice nemohla, ale stále jsem ta důležitější,” naparovala se dál kytara. “Vy se totiž brzy ošoupete a potom vás hned vymění za nové,” vysmívala se. 

,,Však ty se taky jednou ošoupeš a vymění tě za jinou! Stejně tě používá jenom, protože teď nemá na lepší,” zaskřípaly struny. 

To v kytaře silně zadunělo. 

Moucha a okno - napsala Barča Smýkalová

Otevřeným oknem do pokoje vletěla moucha. Chvíli zmateně bzučela, tu a tam se na chvíli usadila, ale stále hledala cestu ven. Viděla světlo, věděla, že se musí vydat k němu. Narážela však jen do skla – znovu a znovu. Začala panikařit. Chtěla se co nejdřív dostat pryč z tohohle vězení. Nedokázala už myslet na nic jiného. 

“Umřu tady. Nikdy se odsud nedostanu”, běželo jí hlavou a nemohla se té myšlenky zbavit. Nechtěla to vzdát. Znovu a znovu se vrhala proti sklu, její drobné tělíčko naráželo do neprostupné překážky.

Kašpárek na poslední štaci - napsala Lada Bartošová

„Čau kočko,“ ozvalo se vyzývavě z trávy. Lvice se otočila za hlasem a chvilku jí trvalo, než mezi stébly zahlédla malého hraboše. „Sem si říkal, že bychom večer trochu mohli hejbnout faldama, co myslíš,“ pokračoval vypelichaný hlodavec a vilně přitom přivíral očka. 

Štíhlá lvice povytáhla obočí a pečlivě si amanta prohlédla. „Co tím jako myslíš, hejbnout faldama, křečku?“ optala se s úsměvem. 

„To já teda fakt nejsem, milá dámo,“ ohradil se hraboš, i když si trpce uvědomoval, že je z čeledi křečkovitých. 

Vítěz - napsala Edita Dvořáková

„Kolikrát do mě ještě praští, než budu podle něj hotový. Au, auu,“ naříká kus podlouhlého kovu, právě vytažený z náručí ohně, kterému střídavě přilétá jedna rána zprava, další zleva.
„Síla roste z bolesti,“ řekne kladivo. „Nejsi první, ani poslední. Podívej, kolik tvých bratrů jsem už ukoval a jak budeš krásný.“
„A budeš taky vyhrávat bitvy!“ přitaká kovadlina.

Budoucí meč se nechá ukonejšit o smyslu své existence. Je dokonce hrdý. 

O několik měsíců později leží v blátě vedle mrtvého templáře a padají na něj kapky deště. „Jak dlouho tady ještě budu, než mě někdo najde?“ 

V odpověď mu nepřijde nic než sténání dosud umírajících bojovníků a vrzání lesa, které se nese větrem.  

O kaluž - napsala Renata Koblicová

Horké africké odpoledne. Dva úplně stejní ptáci. Ale nachlup. Dva krásně vybarvení samečci. Přiletěli jeden po druhém k jezírku, co je teď právě po okraj naplněné průzračnou dešťovou vodou. Oba dělají, že jeden druhého nevidí. Snad si každý z nich myslí, že ten druhý je jen odrazem. Trhanými pohyby hýbají hlavami, jak to ptáci dělají. Vyčkávají.
Já tu byl dřív, myslí si první.
Já sem létám už měsíc, co se jezírko po deštích naplnilo, jde hlavou druhému.

O lvíčatech, jestřábovi a dalších zvířatech - napsal Martin Uhlíř

„To bolí, proč mě koušete do krve?“ zavrčel lvíček na své dva mladší sourozence. „Nebuď bábovka, do večera to přejde.“ rozesmál se ten prostřední.
Lvíčata si hrála ve stínu stromu na skrytém plácku mezi skalami, bylo to jejich tajné místo, chránily ho strmé skály a propast, měl jen jeden úzký vchod mezi balvany. Máma lvice před chvílí odešla na lov a mláďata se nebála, nechala je tu samotné už tolikrát a už dávno je naučila, aby nechodila blízko ke kraji.
Lvíčci si bezstarostně hrála až do chvíle, kdy ticho rozřízlo hluboké zabručení. Všechna lvíčata ztuhla. Věděla, že přichází něco nebezpečného, a že nebudou mít kam utéct.
Z výšky vše pozoroval starý jestřáb, moudrý strážce okolních lesů. Spatřil, že k plácku se štěrbinou blíží medvěd. Jestřáb slétl níž, aby lvíčata varoval: 
„Kde máte rodiče? Blíží se sem medvěd.“
„Tatínka nemáme, ulovili ho lidé a maminka je na lovu,“ vzlyklo nejmenší mládě.

Špatný den - napsala Gabriela Vyhnánková

Krtek si leze svou tmavou norou, když natrefí na myšku, která náhodou narazí na jeho tunel.
"Čau krtku, promiň, to je tvoje cestička?"
"Kdo jsi?" mžourá krtek do tmy, ale jako pokaždé, vidí jen matný obrys.
"Já, myška. Ty mě nevidíš? Já tě za to vidím velmi dobře s tím tvým škaredým růžovým rypáčkem, bez krku a s malýma očkama. No ještě že žiješ pod zemí," zkritizuje krtka myška a rychle se odškrábe pryč.

Myš a stín - napsala Jitka Simonová

Když vysvitlo slunce, malá myška, která se celý den schovávala v díře u pole, vyběhla ven a okamžitě se vydala hledat něco k jídlu. Jak tak šmejdila po okolí, všimla si najednou dlouhého stínu, který byl neustále za ní. 

"Jak to, že jsem nikdy neviděla tak dlouhý stín?" podivila se. Začala běhat stále rychleji, ale stín nemizel a v určitých okamžicích se naopak i zvětšoval. Myška se zastavila, ale přesto stín stále rostl. Vyděšená myš si pomyslela, že stín znamená předzvěst něčeho špatného a že jí chce ublížit.

ČAROKRÁSNÁ POHOVKA - NAPSALA ANNA DLABALOVÁ

Tak a je to tady. Nabídka na kterou jsem čekal snad celý svůj život. Vintage pohovka za odvoz. Kdyby jste ji viděli, omámala by vás stejmě jako mě. Je potažená tmavě zeleným semišem a má zlaté detaily.
Už jsem se na ní viděl. Ležím na ní, třeba jen tak nebo s knížkou nebo moji přátelé vchází do obýváku s úžasem a možná i malou závistí chrlí na moji pohovku samé komplimenty. To vše a ještě víc jen za odvoz. Jen mě vrtalo hlavou, proč by někdo dával pryč tak krásnou pohovku. 

Někteří lidé opravdu nemají vkus. Včera odpoledne jsem si pro ni teda jel.

O KLUKOVI BEZ JÍZDENKY - NAPSAL ŠIMON ŠKRABAL

,,Fuj, tyjo, tak jsem ten vlak stihl doběhnout,“ funím. Pot mi stéká po obličeji. Srdce mi buší. Mám sucho v krku. Sedím ve vlaku na záchodě a jedu rovnou domů. Zamykám se tu, protože jedu na černo. Jízdenka je moc drahá. Za takovou cenu bych si koupil dvakrát malé hranolky v KFC. Cítil bych se spokojeně. Ale nemám nic. Pouze přeplněný zelený batoh se špinavým oblečením a černým skicákem. ,,Budu skicovat postavy do svého vymyšleného komiksu,“ udýchaně si řeknu. Začínám kreslit jejich portréty.

Ajťák - napsala Mirka Adamcová

Chlapec se plně soustředil jen na svůj mobil. Každý den a každou chvíli měl oči na appkách, na sociálních sítích. Internet byl jeho světem, když vstával i když usínal.
Jednou si tak jako obyčejně šel ze školy domů a oči upřené na displeji. Nezpozoroval ho, že je v cestě otevřený poklop od kanálu. A tak zakopl a spadl do něj.
Seděl na dně kanalizace, celý špinavý a mokrý a volal o pomoc. Nikdo ho neslyšel, protože kolem chodili všichni ostatní a dívali se do mobilů a na uších měli sluchátka.

Vrána a Liška - napsala Hana Hermanová

Rudolf Vrána ml. byl bohatým dědicem mlékárenského velkozávodu Gran Bohemia, jenž proslul výrobou pochoutkových dlouho zrajících sýrů. 

K nesmírné lítosti zakladatele tohoto mlékařského impéria, Rudolfa Vrány st., který se vypracoval z nuzných poměrů jenom díky své nezlomné vůli a téměř dravčímu obchodnímu instinktu, nemohlo jablko padnout dále od stromu. 

Rudolf Vrána ml. byl pro obchod zcela nepoužitelný. Když ho jeho otec vzal s sebou na jednání Agrární komory, prohlásil mladý Vrána znenadání uprostřed vyhrocených diskuzí o mléčných kvótách na příští kvartál: