“Umřu tady. Nikdy se odsud nedostanu”, běželo jí hlavou a nemohla se té myšlenky zbavit. Nechtěla to vzdát. Znovu a znovu se vrhala proti sklu, její drobné tělíčko naráželo do neprostupné překážky. Kdyby se byla bývala na chvíli usadila a rozhlédla, nejspíš by spatřila škvíru mezi okenicí a rámem, která byla na dosah. Ale nezastavila se a nerozhlédla se, dál bezcílně vrážela do skla. Nakonec ji únava přemohla. Křídla jí zeslábla, nárazy ztratily sílu. Vyčerpaně dopadla na parapet a zůstala bezvládně ležet. O chvíli později ji obyvatel pokoje vzal a vyhodil do odpadkového koše.
Poučení: Někdy je dobré ustoupit o krok zpět a rozhlédnout se – protože nás to může posunout o dva kroky dopředu.
