Metafory - napsaly Barbora Smýkalová, Alena Janková a Lota Šimončič

Láska je oceán, klidný i bouřlivý, krásný, ale slaný
Hašlerka je zima v papírové krabičce
Noční bouřka je symfonie hromů a deště odehrávající se za oponou tmy
Podzimní vítr je studená sprcha po horkém létě
Sbepoznání je hluboká studna
Ranní slunce jsou neodbytné prsty lechtající spící tváře

(Barbora Smýkalová)

První a poslední věty - vybrala Barbora Smýkalová

První a poslední věty jsou v literatuře důležité, protože fungují jako brány – vstupní a výstupní – do světa příběhu. Mají výjimečnou sílu ovlivnit čtenářův dojem a určují, jak bude text vnímán a jak si ho člověk zapamatuje. 

Vypište první a poslední věty z vašich oblíbených knih.

První věty

První věta je jako pozvánka – musí zaujmout, navnadit.
Ateliér byl plný syté vůně růží, a když se mezi stromy v zahradě pohnul lehounký letní vánek, zavanul otevřenými dveřmi těžký pach šeříku nebo jemnější parfém růžově kvetoucího hlohu. 

(Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye)

Dva muži se objevili zničehonic, několik metrů od sebe v úzké, měsíčním světlem zalité uličce. 

(Joanne Rowlingová Harry Potter a relikvie smrti)

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.

(Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále)

Talíře - nasala Barbora Smýkalová

Proč se pořád tak mračíš, proč nikdy nikam nejdeš, proč jsi pořád zalezlej doma jak krysa, proč se nikdy neusměješ, proč nikoho nemáš. 

Proč, proč, proč, tohle slovo na mě furt někdo háže, zprava, zleva. 

Mámě už ani neberu telefony, občas jí jen napíšu zprávu, že toho mám moc. Jinak by do mě pořád ryla.

Moucha a okno - napsala Barča Smýkalová

Otevřeným oknem do pokoje vletěla moucha. Chvíli zmateně bzučela, tu a tam se na chvíli usadila, ale stále hledala cestu ven. Viděla světlo, věděla, že se musí vydat k němu. Narážela však jen do skla – znovu a znovu. Začala panikařit. Chtěla se co nejdřív dostat pryč z tohohle vězení. Nedokázala už myslet na nic jiného. 

“Umřu tady. Nikdy se odsud nedostanu”, běželo jí hlavou a nemohla se té myšlenky zbavit. Nechtěla to vzdát. Znovu a znovu se vrhala proti sklu, její drobné tělíčko naráželo do neprostupné překážky.

Jmenuje se Ela - napsala Barbora Smýkalová

Myslel na ni pořád. Každý den. Celý den. Nemohl si pomoct. Psali si od rána do noci, i ve škole pod lavicí, i večer, když už měl dávno spát. Byla vtipná, chytrá, něžná. A měla ho ráda. Opravdu ho měla ráda. Řekla mu to. Ze začátku měl strach, že to cítí jen on. Ale pak napsala, že na něj myslí, že ho miluje, že by si přála být s ním. Srdce mu bušilo jako nikdy předtím. Bylo to to nejkrásnější, co kdy zažil. Konečně měl pocit, že je pro někoho dost dobrý. Nejen láska – ona byla i jeho nejlepší kamarádka. Naslouchala mu, nikdy ho neodsoudila. Rozuměla mu líp než kdokoliv jiný.

Reklamace brýlí - napsaly Barbora Smýkalová a Hana Procházková

Hlavně ne čočky
Dobrý den, můžu vás poprosit? Já bych potřebovala reklamovat tyhle brýle, prosím. Tady jsou, jejda ne, haha, to jsou žvýkačky, špatná kapsa. Tyhlencty kalhoty mají strašně moc kapes, jsou nový, ještě jsem si nezvykla, kde co je. Tady jsou ty brýle, vidíte, tady jim vypadává sklíčko a víte, já bez nich dost špatně vidím. Jejda, tady jsou trošku špinavý, to bude asi marmeláda, snídaně, haha. Cože?

Půlnoční dobrodružství - napsala Barbora Smýkalová

“Mami, ona mi zase sežrala tu čokoládu!” 

Tato věta zaznívá poměrně pravidelně naším domem v sobotu ránu. 

“Já nic nesnědla, tos byla ty! Zase jsi v noci chodila po baráku,” odpovídám nakvašeně své sestře. Nasupeně mě pozoruje celé dopoledne, asi má pocit, že ze mě vykouká moji vinu. Ale má smůlu, fakt si tu čokoládu snědla sama. 

Dívám se na ni a říkám si, jak je život nefér. Bez problému by ji přijali v modelingové agentuře.

Až moc obyčejný den - napsala Barča Smýkalová

Moje minulá škola nebyla náročná, moc toho po nás nechtěli. Chtěli však, abychom strávili dva týdny na praxích v sociálních službách, dobře tedy, půjdu do Domova pro seniory. Mým úkolem bylo povídat si a naslouchat. Změnilo mě to. Poprvé jsem viděla krutost stáří. A cítila blízkost smrti. Vyslechla jsem různé příběhy. Nejvíce si však pamatuji paní Večeřovou - stará, křehká. Její ruce byly bílé, kůže na nich téměř průsvitná. Bála jsem se, že se každou chvíli vypaří, byla jako duch, jen nemohla procházet zdí - nemohla se vůbec hýbat.

Co je na poli tak zajímavého - napsala Barča Smýkalová

Jsem z gymplu. Za osm let studia jsem měla dvě týdny praxe. Jednalo se o praxi v sociálních službách a já navštěvovala domov pro seniory. Nejsem zdravotní sestra, nemohla jsem se tedy o seniory nějak zvlášť starat, ale uplatnění se pro mě stejně nějak našlo. Vedoucí sestry mě pokaždé odvedly na jiný pokoj, kde jsem si měla povídat s lidmi, co tam žili. Občas jsem předčítala knihy nebo časopisy, nebo si jen tak povídala a poslouchala příběhy z mládí. Zjistila jsem, že staří lidé rádi mluví.

Holubí dům - napsala Barča Smýkalová

Jedu autem, je hluboká noc, vracím se domů. Dlouho jsem tam nebyla. Zbývá mi ještě kus cesty, ale každým okamžikem se přibližuji svému cíli. Mobil mám připojený k rádiu a poslouchám písničky. Poslouchám - to je možná moc silné slovo. Písničky hrají a já občas zachytím známou melodii nebo slůvko, které rozvíří tok mých myšlenek, které plynou jako kolemjedoucí auta, občas nějaké zastavím, nakouknu dovnitř a zase ho nechám odjet dál. 

Najednou se z rádia ozve šumění holubích křídel. Začátek jedné staré písničky. 

Zpívám ptákům a zvlášť holubům... Najednou jsou mé myšlenky soustředěné jen na tento text. Stával v údolí mém starý dům. 

Vybavuju si večer, ležela jsem v posteli, nemohla spát. Své bosé nohy jsem spustila na podlahu a děsivě tmavou chodbou doťapkala k ložnici rodičů. V ruce jsem svírala Snížka, mého bílého medvídka.

Vyprávění v DU formě - napsaly Tereza Selingerová, Veronika Flora, Hana Procházková, Lota Šimončič a Bára Smýkalová

Kocour
Vzbudíš se na tvrdé posteli, otevřeš oči do mlhavého rána a nemůžeš si vybavit, kde jsi. Cítíš jak po tobě něco šlape. Jsou to jemné kroky, ale mají váhu. To tě donutilo otevřít oči aby jsi zjistil, kdo ti ruší tak požehnaný spánek. Pachatel ti kouká přímo do očí. Zelené duhovky skoro zakrytými černými kruhy. Očividně tě chlupatý přítel rád vidí, ty z něho však nejsi zrovna nadšený. Líná neskutečně a jeho chlupy už se dávno dostaly na tvé povlečení a pár i do tvé pusy.