Co je na poli tak zajímavého - napsala Barča Smýkalová

Jsem z gymplu. Za osm let studia jsem měla dvě týdny praxe. Jednalo se o praxi v sociálních službách a já navštěvovala domov pro seniory. Nejsem zdravotní sestra, nemohla jsem se tedy o seniory nějak zvlášť starat, ale uplatnění se pro mě stejně nějak našlo. Vedoucí sestry mě pokaždé odvedly na jiný pokoj, kde jsem si měla povídat s lidmi, co tam žili. Občas jsem předčítala knihy nebo časopisy, nebo si jen tak povídala a poslouchala příběhy z mládí. Zjistila jsem, že staří lidé rádi mluví. Rádi se vrací v myšlenkách do dob, kdy jejich tělo plně fungovalo, kdy byl svět podle nich ještě v pořádku. A já je vždy ráda poslouchala, bylo na tom něco krásného. Měla jsem pocit, že moje přítomnost v jejich pokoji má smysl. Všichni, které jsem navštívila, mě viděli rádi. Změnilo mě to, protože jsem se poprvé v životě potkala se stářím.
První den jsem byla poslána na pokoj k paní, která se jmenovala Mrtvá. Když jsem vešla, paní Mrtvá spala a opravdu vypadala, že mrtvá je. Nešlo ji probudit a tak jsem trochu zpanikařila a volala sestru. Ta se jen smála a se slovy: “Paní Mrtvá, mrtvá? To asi ne. Ta nás přežije všechny.” a paní Mrtvou silným zatřesením vážně probudila. Kéž by to takhle fungovalo u všech mrtvých.

Jiný den mě poslali na pokoj k paní, která povídala o svých vnoučatech. Byla smutná, prý ji vůbec nenavštěvují. Pamatuju si, že venku bylo krásně, svítilo sluníčko. Abych změnila téma, ukázala jsem z okna a řekla, že je krásné počasí, že miluju sluníčko. Paní však odpověděla, že čím krásněji je, tím víc by chtěla už konečně zemřít. Prý už nemůže ani chodit ven, je celé dny sama, nemá pro co žít. Ne a ne umřít, tak přesně to řekla. Ta smířenost se smrtí mě šokovala a dlouho jsem o jejích slovech přemýšlela.

Na jiném pokoji zase bydlela paní Večeřová. Ona mi ze všech, které jsem potkala, utkvěla v paměti nejvíce. Navštěvovala jsem ji i dlouho poté, co mi praxe skončila. Paní Večeřová byla zvláštní. Byla slepá a nemohla se skoro hýbat. Fascinovaly mě její ruce: křehoučká, téměř průsvitná a velmi bledá kůže, spoustu fialových žilek a světlé stařecké skvrny. Rodinu sice měla, ale navštěvovali ji málokdy. Říkala mi, že její největší vášní bývalo čtení a že se těšila na důchod, že si bude moct konečně počíst. Oslepla však a číst nemůže. Také říkala, že měla ráda zahradničení, kvůli kyčlím byla však upoutána na lůžko. Říkala, že když žil její muž, bylo to ještě v pořádku, protože se o ní staral a mohli žít spolu doma. Prý se vždy hodně smáli. Vždycky mi říkala “Holka, až se jednou zamiluješ, tak to teprv pochopíš.” 

Její muž však prodělal infarkt a zemřel. Vyčítala mu, že ji tu nechal samotnou a záviděla mu rychlou smrt. Někdy mi vyprávěla, jak prožívala válku, jak byl její tatínek poslán do Německa na práce. Říkala, že v dětství měla pořád hlad a ve vtipu dodala, že proto dokáže pozřít i stravu v Domově. Když mi to s úsměvem na tváři vykládala, nemohla jsem pochopit, jak se vůbec dokáže smát. Jak to, že neztratila vůli žít a pořád je veselá a výřečná.

Žádné z těchto setkání nebylo však tolik zajímavé, jako když jsem se jednou na začátku podzimu vracela z řečeného Domova do svého domova. Jela jsem na kole. Nad polem zapadalo slunce, které ještě stále sálalo letní teplo a vrhalo zlaté světlo na všechno pod sebou. U stezky kvetly vlčí máky, chrpy a rmeny. V dálce už jsem viděla stříšky domečků. Připadala jsem si jako v pohlednici. Seskočila jsem z kola a s námahou vylezla na nejbližší balík. Bylo to zvláštní, nikdy předtím jsem necítila stejnou vděčnost za věci, které mi každý den připadají samozřejmé - za mé tělo, zdraví, zrak, rodinu, domov. Připadalo mi, že tam sedím celou věčnost. Mohlo to být deset minut. Pamatuji si, že mě dojímala funkčnost mého těla a cítila jsem velikou volnost: můžu běžet, můžu vylézt na balík, můžu si lehnout na zem. Můžu jít domů a obejmout rodiče. Intenzita toho pocitu mě tolik vyděsila, že už jsem do Domova nikdy nevkročila. Od té chvíle už jsem stejnou vděčnost necítila. Občas si na ni vzpomenu a pak se ještě dlouho stydím, že jsem tak dlouho zapomínala. Stydím se, než znovu zapomenu.