Literární postava - napsala Veronika Flora

Jmenuje se Adéla, má černé rovné vlasy, téměř černé jako smůla, tmavé oči, bílou pleť a jemné rysy obličeje. Je jí 18 let, ale kvůli své výšce vypadá na 13, takže její ranní rutinou je líčení, aby vypadala starší a lidé s ní nejednali jako s dítětem. Někdy se kvůli tomu ani nestihne nasnídat, nebo si po cestě do university vezme kavu z automatu. 

Má nejlepší kamarádku, se kterou by mohla probírat nejnovější drby nebo studium. Sex ještě neměla, protože její rodiče jsou poměrně přísní a nábožensky založení, na rozdíl od ní. Její zvláštností je klást lidem nečekané a podivné otázky, když to nikdo nečeká.

Jména postav do příběhů - napsaly Veronika Flora a Alena Janková

Jména pro povídkové postavy: 

ANO/NE

• Přísná učitelka: Kateřina Vasilivna Zuj / Viktorie Vitalivna Kvitka
• Špatný politik: Nazar Solopichin / Maxim Holovko
• Doktor: Egor Šťastný / Leonid Pijpivo
• Dobrá spolužačka: Sofie Rybka / Kristýna Jakovenko

• Mimozemšťan: Třižulja / Ivan

Veronika Flora

Popis lesů bez očí - napsala Veronika Flora

Sedla jsem si pod břízou. Vítr se jemně dotýká mých rtů. Čerstvý vzduch voní po zelené trávě a vlhké zemi. Nedaleko ševelí listí. Z dálky zaznívá zpěv ptáků. Teplo proniká mezi větvemi.

 Zem pod nohama je měkká, trochu vlhká po dešti. Mezi prsty cítím hebký mech, který jemně pruží pod dotekem. Lehký závan větru přináší vůni medových květů. 

Slyším, jak poblíž pomalu bzučí včela.

Kuchyně - napsala Veronika Flora

Seděli naproti sobě — dělil je jen úzký kuchyňský stolek. Za oknem zimní chlad kreslil vzory na skle, ale uvnitř bylo teplo — ne od radiátorů, ale z jejich pohledů, z ticha, které mluvilo hlasitěji než slova.

Její prsty svíraly šálek horkého čaje a on se pomalu dotkl její ruky. Ten dotek byl nesmělý, skoro náhodný — ale skrývalo se v něm všechno: něha, touha, tiché přiznání. Místnost dýchala klidem a mezi nimi tiše hořelo něco opravdového.

Pohled zpět - napsala Veronika Flora

Dokončil školu. A nechal ji za sebou. Jako stín, který se rozplynul ve tmě. Škola byla pro něj prázdným místem, těžkým, zapomenutým, kde každý den trval věčnost a každá hodina byla jako břemeno. 

Nevěděl, co na ní bylo dobrého. Cítil jen, jak se mu svírá srdce, když se znovu musel vydat tam. 

Byla to prostě povinnost, kterou chtěl zapomenout jako zlý sen.

Skryté důvody - napsala Veronika Flora

Nepřišel na otcův pohřeb — a nikdo nechápal proč. Ale za tím rozhodnutím se skrývá celý život: dům, kde ticho bolelo víc než křik, dotek, který zanechal stopu na roky, a dopis, který zlomil obranu v ten nejnečekanější okamžik. Je to příběh o bolesti, která nekřičí, ale žije v každém pohybu. O lásce, kterou si nevybíráme. A o tom nejděsivějším — přiznat si, že i ten, kdo ubližoval, pro nás něco znamenal.

Metafory - napsali Veronika Flora, Sabina Samenová, Mark Ezzeddine, Lota Šimončič, Hana Procházková, Barbora Smýkalová, Alena Janková

Letní ukolébavka přírody je noční bouřka, která osvěžuje myšlenky a vědomí.

Hašlerka je malý krystal, který tě vyléčí.
Podzimní listy šepotají do ucha o nadcházejícím chladu kruté zimy.
Sebe poznání je zrcadlo, ve kterém vidíš svou podstatu.
Ranní slunce dává naději, která neexistuje.
Láska je jako plamen, který zahřeje, ale může i spálit.

(Veronika Flora)

Nesprávná barva - napsala Veronika Flora

"Říkala jsem ti, že nemám ráda tuto barvu. A ty sis je přesto koupila!“
„A co na tom? Mně se líbí, tak jsem je vzala!“
„Ale já ti říkala, že budou moc světlé! Vidíš to? Teď to vypadá úplně špatně!“
„No a co? Mně to nevadí, tak proč pořád remcáš?“
„Protože to děláš pořád! Nikdy mě neposloucháš!“
„Jsem starší než ty, tak snad můžu dělat, co chci!“
„Ano, ale to neznamená, že máš vždy pravdu! To, že jsi starší, neznamená, že jsi moudřejší!“
„Jsem starší a mám více zkušeností!“

Prodávám příběhy - napsala Veronika Flora

Dveřní zvonek cinkne – a já už vím, kdo vešel.
„Něco lehkého, ale aby to chytlo za srdce,“ říká dívka v červeném baretu. 

Vždycky si bere něco o lásce.
„Nemáte náhodou první vydání Mistra a Markétky?“ ptá se šedovlasý pán, i když oba víme, že nemáme.
Student mlčky prochází mezi regály, pak vezme tu nejlevnější knihu a s povzdechem začne počítat drobné.

Les po dešti - napsala Veronika Flora

Sedla jsem si pod břízou. Vítr se jemně dotýká mých rtů. Čerstvý vzduch voní po zelené trávě a vlhké zemi. Nedaleko ševelí listí. Z dálky zaznívá zpěv ptáků. Teplo proniká mezi větvemi. Zem pod nohama je měkká, trochu vlhká po dešti. 

Mezi prsty cítím hebký mech, který jemně pruží pod dotekem. Lehký závan větru přináší vůni medových květů. Slyším, jak poblíž potichu bzučí včela.

Veronika Flora

Cesta domů - napsala Veronika Flora

Foto: Petr Jan Juračka

Můj první den v Praze byl plný emocí a nezapomenutelných momentů. Po 46 hodinách cesty autobusem z Ukrajiny jsem konečně dorazila na pražské autobusové nádraží. Byla noc, ulice byly téměř prázdné, a já jsem se cítila unavená, ale zároveň plná očekávání.
Na nádraží mě přivítal kurátor a odvezl mě na kolej.

Vyprávění v DU formě - napsaly Tereza Selingerová, Veronika Flora, Hana Procházková, Lota Šimončič a Bára Smýkalová

Kocour
Vzbudíš se na tvrdé posteli, otevřeš oči do mlhavého rána a nemůžeš si vybavit, kde jsi. Cítíš jak po tobě něco šlape. Jsou to jemné kroky, ale mají váhu. To tě donutilo otevřít oči aby jsi zjistil, kdo ti ruší tak požehnaný spánek. Pachatel ti kouká přímo do očí. Zelené duhovky skoro zakrytými černými kruhy. Očividně tě chlupatý přítel rád vidí, ty z něho však nejsi zrovna nadšený. Líná neskutečně a jeho chlupy už se dávno dostaly na tvé povlečení a pár i do tvé pusy.