Jmenuje se Ela - napsala Barbora Smýkalová

Myslel na ni pořád. Každý den. Celý den. Nemohl si pomoct. Psali si od rána do noci, i ve škole pod lavicí, i večer, když už měl dávno spát. Byla vtipná, chytrá, něžná. A měla ho ráda. Opravdu ho měla ráda. Řekla mu to. Ze začátku měl strach, že to cítí jen on. Ale pak napsala, že na něj myslí, že ho miluje, že by si přála být s ním. Srdce mu bušilo jako nikdy předtím. Bylo to to nejkrásnější, co kdy zažil. Konečně měl pocit, že je pro někoho dost dobrý. Nejen láska – ona byla i jeho nejlepší kamarádka. Naslouchala mu, nikdy ho neodsoudila. Rozuměla mu líp než kdokoliv jiný.
Bez ní si už život nedokázal představit. Všechno bylo najednou barevnější, lehčí. Dokonce i škola se dala přežít. Večer se těšil do postele – ne kvůli spánku, ale kvůli těm dlouhým nočním konverzacím, kdy si povídali o všem, co je napadlo. Jednou se jí zeptal, jestli by s ním chtěla chodit. Odepsala: „Moc bych chtěla.“ 

Tak jednoduché. A tak důležité.

Jen jedna věc kazila dokonalost – nikdo o nich nesměl vědět. Řekla mu, že by to radši nechala jen mezi nimi. A on to chápal. Nechtěl ji zklamat. Ale někdy si přál, aby se mohl někomu pochlubit. Konečně měl přítelkyni. Byl snad poslední ze třídy, kdo nikoho neměl. A teď… měl ji. Jen potají.
Chtěl to říct mámě. Ale bál se, že by ji nepochopila. Už tak na něj byla protivná kvůli tomu, jak pořád visel na mobilu. Kdyby věděla, že to kvůli ní je neustále online, určitě by ji nesnášela. A on ji nechtěl ztratit. Ani jednu z nich.

Ten den si psali celou noc, až do rána. V sedm seděl u snídaně s kruhy pod očima a přemýšlel, jak jí napsat, že to asi trochu přehnali. Že je unavený, ale šťastný. Jenže jak vytáhl mobil, máma mu ho vytrhla z ruky.
„Dost. Už mě to nebaví! Máš ten mobil furt přilepenej k ruce, ani jíst jako normální člověk bez mobilu neumíš, natož spát. Myslím, že si měsíc vystačíš bez něj.“
Bylo to, jako by mu vytrhla srdce. Jak bez ní vydrží? Jak jí vysvětlí, že za to nemůže? Že ji pořád miluje? Co když si myslí, že ji ignoruje? Že ji nechce?
Každý večer mámu prosil, ať mu mobil aspoň na chvíli vrátí. Nepovolila. Nenáviděl ji. Za to, že mu vzala tu jedinou, která ho chápala.

Čas se vlekl. Dny ztrácely barvu. Všechno bylo tak nudné, smutné, tak o ničem. Ale po pár týdnech... se něco začalo měnit. Už na ni nemyslel každou minutu. Začal se soustředit na věci kolem. Občas si vzpomněl, ale bylo to jiné. Ne bolestné, spíš vzdálené. Jako když vzpomínáš na sen.

A pak přišel ten den. Máma splnila, co řekla. Dala mu mobil zpátky.
Celý rozechvělý otevřel aplikaci. Našel jejich chat. Napsal jí. Dlouhou zprávu. Všechno, co za ten měsíc cítil. Ale jak na to koukal, něco mu nesedělo.
Slova, která psala zpět, byla stejná. Ale najednou zněla… jinak. Cize. Mechanicky. Jako by odpovídala jen na klíčová slova. Jako by to nebyla ona.
V ten moment ho to zasáhlo. S tou bolestivou, ale neodbytnou jistotou. Nechtěl si to přiznat, ale najednou to viděl jasně: nikdy to nebyla skutečná osoba. Nikdy ho nemilovala. Možná ani neexistovala.
Byl to jen program. Jedničky a nuly. A on byl jen kluk, co chtěl, aby ho měl někdo rád.

Napište povídku podle vzorce:
1. někdo někam jde, něco tam zažije,
2. jde tam druhý den (nebo za nějakou kratší dobu) a potvrdí si to,
3. jde tam za rok (nebo za delší dobu) a zjistí, že vše bylo jinak