Město upadalo do tmy a pouliční lampy se začaly rozsvěcovat. V tom jsme uslyšeli ohlušující rány. Zpozorněli jsme a čekali, co se bude dít. Další rány, tentokrát blíž. Ne, nikdo nestřílel. Byli to jen kluci, kteří házeli dělobuchy směrem k depu, ve kterém přebývají bezdomovci. Z depa někdo vyběhl a něco nesrozumitelně řval směrem k nám. Raději jsme pokračovali dál v cestě. Po pár metrech jsme se ocitli v jakémsi koridoru ohraničeném hromadou suti na jedné straně a kopcem sdomy na druhé. Najednou se proti nám vyřítil dvoumetrový zarostlý hromotluk. Začal nám bránit v chůzi a chtěl, abychom zastavili.. Byl poměrně agresivní a blábolil něco o těch ránách. Bylo jasné, že bude problém. Snažili jsme se mu vysvětlit, že jsme to nebyli my, že opravdu nemáme zapotřebí házet dělobuchy a už vůbec ne se s ním handrkovat. Chtěli jsme dál pokračovat v cestě, ale on nám to ne a ne dovolit. Viděla jsem, jak syn sahá pod bundu a rychTe mu zadržela ruku. Pro svou obranu nosívá teleskopický obušek a kdoví, co ještě:
„Zavolej policii!" přikázala jsem mu. Při čekání na příjezd mužů zákona se pobuda uklidnil a rozpovídal. Vyprávěl, že žije na hroudě suti ve stanu se svou nemocnou manželkou a že se je několikrát někdo snažil napadnout a stan jim zapálit. Proto se bojí a nikomu nevěří. Jak slyšel rány, vyběhl, protože i kvůli dělobuchům zde párkrát hořelo.
Než policie přijela, seznámili jsme se s bezdomovcem, který byl nakonec moc milý a dozvěděli se, jaké to je žít na tomhle místě. Policisté byli rádi, že jsme si všechno vyjasnili a nemusí nic sepisovat.
Kolonie Na Slatinách tedy není pouze zvláštním místem se zvláštními domy, ale i se zvláštními lidmi. Působí to tam strašidelně, ale není čeho se bát, kromě štěkajících psů za chatrnými ploty a toho sériového vraha, co unáší děti a krade jim plyšáky.
