“Mami, ona mi zase sežrala tu čokoládu!”
Tato věta zaznívá poměrně pravidelně naším domem v sobotu ránu.
“Já nic nesnědla, tos byla ty! Zase jsi v noci chodila po baráku,” odpovídám nakvašeně své sestře. Nasupeně mě pozoruje celé dopoledne, asi má pocit, že ze mě vykouká moji vinu. Ale má smůlu, fakt si tu čokoládu snědla sama.
Dívám se na ni a říkám si, jak je život nefér. Bez problému by ji přijali v modelingové agentuře. Nevypadá ani jako moje sestra, má v sobě něco jižního – dlouhé, tmavé vlasy, velké, hnědé oči a snědá pleť.
Ne nadarmo se jmenuje Linda. Ve španělštině to znamená krásná, nomen omen. A navíc je vysoká a štíhlá, ačkoliv si každou noc dopřává sladkou svačinku. Na druhou stranu, Linda přes den pořádně maká. Svoji výšku zúročila v basketbalu a z dvouhodinových tréninků přichází každý večer naprosto vyšťavená. Pak jen shodí propocené oblečení, vlasy namotá do ponožek, prý aby je ráno měla hezky navlněné, a jde na kutě. Ani v noci však nemá klid. Pravidelně po půlnoci se posadí na posteli a začne mluvit. Povídá vtipy neviditelnému obecenstvu a pak se sama zasměje. Vtipy to však nekončí. Jen co se dosměje, už slyším její chodidla ťapkat po studených kachličkách. Její tělo se pohybuje malátně a zasněný pohled upírá do dálky.
Má namířeno do kuchyně, ťap, ťap, ťap.
Šuplík, kde schováváme čokolády a bonboniéry, tiše zavrže. Pak šustění celofánu. Zavírám oči a snažím se vrátit ke svým vlastním snům. Je půlnoc a nemám zapotřebí poslouchat sestru, jak si debužíruje. Jen co začnu klimbat, znovu mě vzbudí ťapání a vrzání dveří.
Bosé nohy zase zalézají zpátky pod peřinu, čokoládová pusa se nepatrně usmívá. S ponožkami smotanými na hlavě vypadá tak roztomile. Ve spánku působí o tolik mladší.
Člověk se na ní ani nemůže zlobit. Spí zase jako zabitá. Achjo, kdy konečně budu mít pokoj sama pro sebe.
