Muž v černém kabátu - napsal Marc Ezzeddine

Když mi bylo 8 let, tak jsem o prázdninách v létě potkal příšeru. Dům mojí babičky se nachází v malé obci, obklopenou travnatými kopci mezi kterými, kličkuje malá říčka, kde místní staříci rádi chodí na ryby. Většinu času jsem trávil na zahradě kde jsem si hrál legem a plastovými vojáky. Nic víc jsem k zábavě nepotřeboval. Občas jsme s babičkou chodili na menší procházky do centra, kde byl jeden z mála obchodů v celé vesnici. Kromě potravin jsme tam kupovali také květiny pro dědu, který odpočíval na hřbitově hned vedle. Ten se nacházel na poměrně vysokém kopci, a jelikož byl hrob dědy až na vrcholu, tak výšlap nahoru není pro babičku lehký. Většinou na hřbitov chodí babička sama a já čekám u brány na lavičce, ale tento den bylo obzvláště velké vedro a tak mě babička požádala jestli bych nemohl jít tentokrát místo ní. 

“Pepíku, zanes prosím dědovy kytku. V tomhle vedru ten kopec nevyšlapu”. 

Ochotně jsem souhlasil a vzal si s sebou jako parťáka svého oblíbeného dinosaura. Nikdy předtím jsem na hřbitově nebyl a tak jsem se cestou zaujatě rozhlížel kolem sebe. Všude tolik kamenů a jmen. Žádná z nich jsem neznal, ale věděl jsem zhruba jak vypadá ten dědův. 

“Na vrcholu kopce pod břízou, je hrob s bílým mramorovým křížem” povídala babička předtím, než jsem šel. 

Po zhruba deseti minutách hledání jsem konečně spatřil břízu. Když jsem se k ní přiblížil tak jsem uviděl i bílý mramorový kříž, pod kterým skutečně bylo napsáno dědovo jméno. Postupoval jsem tak jak mi nařídila babička. Sebral jsem staré, vyschlé květiny, které se mi v rukou div nerozpadli, a nahradil je novými. Když už jsem se chystal k odchodu, tak jsem náhle pocítil jak silné sluneční paprsky vystřídal mírný chlad, který doprovázel dlouhý stín, který zakril mě a také náhrobek s křížem. Když jsem se otočil, tak přede mnou stál vysoký starý pán. Měl dlouhé bílé vousy, na sobě černý kabát a klobouk, který mu vrhal stín na oči, takže nebyly vidět. Pouze v nich byl vidět jemný odlesk, který upřeně směřoval na mě. Bez většího váhání jsem se instinktivně rozkřičel a dal se co nejrychleji na útěk. Jelikož jsem běžel dolů z kopce tak jsem nabíral poměrně velkou rychlost. Je zázrak že jsem nezakopl. Když jsem doběhl k bráně, tak jsem se s brekem vrhnul do babiččiny náruče. “Babi, tam nahoře je strašidlo” povídám. Babička mě očividně nebrala vážně a pobaveně odpověděla: “strašidlo, jo?Možná to byl děda. Když jsme se ten den vrátili k babičce domů, tak jsem zjistil že jsem ztratil svého dinosaura. Hledal jsem všude. Uvnitř i na zahradě. A nakonec mě napadlo: Co když jsem ho nechal na hřbitově? Svojí domněnku jsem sdělil svojí babičce, která řekla že se tam můžeme zítra jít podívat. A tak jsme další den dopoledne vyrazili opět na hřbitov.

Bohužel i tento den bylo hrozné vedro, možná větší než ten předešlý. Prosil jsem babičku jestli by tam nemohla jít se mnou, ale marně. 

“Pepíku, musíš jít sám. Jestli půjdu nahoru tak to se mnu sekne.”

Po menším ujištění že strašidla neexistují, jsem neochotně vyrazil opět nahoru. Byla to moje oblíbená hračka, tak lehce jsem se jít nehodlal vzdát. Když jsem došel nahoru tak jsem se opatrně rozhlédl. Nikde nikdo. A začal jsem s pátráním. Po téměř dvaceti minutách hledání jsem ztratil naději a s uslzenýma očima jsem se chystal jít zpátky. Vedle mě se ale náhle zjevil opět onen starý muž v černém kabátu, který měl tentokrát v ruce kosu. Začal se ke mě přibližovat, a já jsem se jako minule dal na útěk. Během tohoto léta jsem se k hřbitovu už odmítal přiblížit.

O rok později jsem jako tradičně jel k na prázdniny k babičce. Od té doby jsem dostal spousty různých hraček, ale žádná mi nepřinesla takovou radost jako můj milovaný dinosaurus. Když jsme s babičkou šli na nákup, tak jsem měl trochu úzkosti z toho že se budu muset přiblížit k hřbitovu, ale řekl jsem si že tady venku by mělo být bezpečí a že ten pán straší jenom na hřbitově. 

V obchodě jsme toho nakoupili hodně. Večer měli přijít na návštěvu babiččini sousedi, a tak chtěla jako správná hospodyně připravit pořádnou hostinu. Náš nákup zabral celý pás, a k tomu se navíc babička dala do řeči s prodavačkou. Začal jsem se nudit a tak jsem řekl babičce že půjdu čekat ven. Tam jsem si našel zábavu ve formě malého kamínku, do kterého jsem si kopal jako do fotbalového míče. Jelikož byl kámen velmi šišatý taky při kopnutí občas nečekaně změnil směr, což se také stalo, a kámen se odkutálel směrem branám hřbitovu. Trochu jsem se zarazil ale nakonec jsem sebral odvahu a rychle jsem si pro něj běžel. Když jsem se sklonil abych ho mohl sebrat, tak jsem pocítil jak se ochlazuje a já se ocitám v nějakém velkém stínu. Ten pocit mi byl povědomý. Když jsem se podíval nahoru tak se potvrdily moje obavy. Byl to zase on. Dal jsem se na útěk a naštěstí v tu chvíli z obchodu vycházela babička s nákupem. Rychle jsem se za ní schoval a zděšeně povídal: To je on, to je to strašidlo ze hřbitova. Podívala se na mě, pak na něj, a pak ze sebe vydala hlasitý smích. Nechápal jsem co je na tom tak vtipného. Mezitím se přibližil ten muž v černém kabátu, otevřel pusu a povídal: “Ahoj Lucko, ten je tvůj?” 

"Jo, ten je mojí dcery. Pozdrav pána, Pepo”. 

Nic jsem neřekl. Stále jsem byl vyděšený a nechápal jsem proč se k němu chová babička tak přátelsky. 

“Mě se nemusíš bát”, povídá stařec. "Já jsem Jan, nejlepší kamarád tvého dědy. Pracuju tady na hřbitově." 

Upřeně jsem se na něj díval a všimnul jsem si že má velmi přátelský úsměv. 

"Jo, abych nezapoměl. Něco tu pro tebe mám”. Šáhl si do kapsy kabátu, ze které vytáhl plastového dinosaura, kterého jsem před rokem ztratil.