Rozhodli jsme se jít již brzy z rána, zabalili vše potřebné, zkontrolovali počasí zdali bude vše ťip ťop a vydali sme se na dlouhou cestu.
Po nějaké chvíli cesty se nám nad hlavami začlo zamračovat, moc pozornosti sme tomu nedávali neboť předpověď tvrdila že má být nadále den bez deště, proto sme se rozhodly pokračovat v naši cestě.
Ale co nevidět sme byli přepadeni bouří, zradila nás moderní technologie! Mračna se nám protrhla nad hlavami a mi nevěděli zdali vůbec dojdeme do cíle.
navigace se nám snažila napovídat kudy kam ,ale les byl zarostlý, bez žádné známky cesty před námi a mi nuceni se brodit smrky duby a ostružinovými keři, ale naděje nás neopouštěla jelikož nás v plicích hřálo vanilkové vapo.
Po cestě která se zdála nekonečná, a s bouří která nás již přešla sme narazili na oné místo, a to na studánku se železným pramenem a třemi slimáky, pohled né tak úchvatný jak sme očekávali, avšak do cíle jsme došli.
U železné studánky se nacházela lavička, proto sme se rozhodli chvíli posedět, najíst se a nabrat sil na cestu zpět.
To že jsme si mysleli, že nás bouře již přešla byl jeden velký omyl. A my jsme byli zas a znovu pod spruští deště, nejen že sme byli promoklí až na kost, ale zároveň už nám ani kamarádka navigace pomoci nemohla, z důvodu toho, že naše mobilní aparáty déšť ne tak dobře rozdýchali, a my, nuceni jít po našich instinktech a vzpomínkách jsme již mysleli že návrat domů bude nemožný.
Cesta byla nekončící , a mi jak dva třesoucí se ratlíci sme pokračovali v naši cestě za domovem. štěstí nám alespoň v tento moment přálo, neboť sme z povzdálí již viděli známou cestu k naši milované chaloupce, z posledních sil sme se dobelhali k vratkům od naší chatky, otevřeli dveře, a byli rádi že jsme doma.
