Písnička ve vaně - napsala Tereza Selingerová

Ta písnička mě vždy vrátí do minulosti. K horké vaně a k prvnímu telefonu, který jsem kdy dostala. Starý tlačítkový Huawei mobil, na něm byla jediná písnička: Narcotic od Liquido. Ta vždy hrála neustále dokolečka, zatímco jsem se nahřívala v horké vodě. V tu chvíli neexistoval svět. Byla to jen bílá místnost, stará vana a spousta pěny, pod kterou bylo schované mé tělo. 

Vzpomínám si i na úsměv mé maminky, které tenhle rituál přišel roztomile směšný. 

Holubí dům - napsala Barča Smýkalová

Jedu autem, je hluboká noc, vracím se domů. Dlouho jsem tam nebyla. Zbývá mi ještě kus cesty, ale každým okamžikem se přibližuji svému cíli. Mobil mám připojený k rádiu a poslouchám písničky. Poslouchám - to je možná moc silné slovo. Písničky hrají a já občas zachytím známou melodii nebo slůvko, které rozvíří tok mých myšlenek, které plynou jako kolemjedoucí auta, občas nějaké zastavím, nakouknu dovnitř a zase ho nechám odjet dál. 

Najednou se z rádia ozve šumění holubích křídel. Začátek jedné staré písničky. 

Zpívám ptákům a zvlášť holubům... Najednou jsou mé myšlenky soustředěné jen na tento text. Stával v údolí mém starý dům. 

Vybavuju si večer, ležela jsem v posteli, nemohla spát. Své bosé nohy jsem spustila na podlahu a děsivě tmavou chodbou doťapkala k ložnici rodičů. V ruce jsem svírala Snížka, mého bílého medvídka.

Maminčina passacaglia a vánoční ozvěny - napsala ASJA ŽILOVÁ

Mám uklizeno, napečeno, adventní věnec se svíčkami na stole, dům je plný vůně. Pak připravím ozdoby na stromeček. Některým z nich je více než sto let a každá má svůj příběh.
Maminka převzala od babičky jeden milý zvyk. Každý rok pořizovala dvě nové ozdoby, jednu pro mne a jednu pro Jozífka, mého bratříčka. Bylo jich tolik, že všechny baňky a pohádkové postavičky ze skla a dřeva se na Vánoční stromek nemohly pověsit, a tak jsme s bráškou měli právo vybrat ty, které se nám nejvíce líbily.

Sekáče maj v Římě fakt prvotřídní - napsala Nicole Studená

První, co mě praští při vstupu do obchodu do nosu, je intenzivní pach naftalínu. Vlastně ani nevím, jak to vím, že je to naftalín, když jeho smrad musím znát jen z knih, ale nepochybuji. Tím druhým, co mě pro změnu praští do očí, je neskutečná pestrost barev. Na rozdíl od ostatních pečlivě tónově sladěných obchodů značek Prada, Gucci nebo Versace, které ve čtvrti pod Španělskými schody lemují obě strany boulevardu, působí tento vintage secondhand jako zjevení.
Obchod obstarávají dvě osoby neurčitého věku i pohlaví, které se po návratu z Woodstocku ještě očividně nestihli převléct. To, co je navěšeno na nich i na zdech a na ramínkách kolem nich pak připomíná společnou šatnu Elvise Preslyho, Vivienne Westwood a Andyho Warhola. 

Mraky - napsal Jaroslav Valach

Vyhlížíš oknem do venkovního šera. Nepoučený pozorovatel by řekl, že koukáš, kde co lítá, možná chytáš lelky...

Ty jsi ale klinický pozorovatel - vědátor! A jako takový konstatuješ, že "neurčité tvary oblačnosti jsou projekčním plátnem tvých vnitřních obrazů". Nebo dokonce, že "podstupuješ neuroplastické reprogramování integrací těkajících představ do rozporuplného kontinua tvé zkušenosti". 

Cinkilinky, cinkylink...

Tvoje soustředění na řízení letového provozu mraků naruší zvonkohra.

Čokoláda - napsala Barbora Pernicová

Ťuk ťuk, to ťukala moje hůlka o chodník. Šel jsem pomalu po rušné ulici směrem k nemocnici, zase další operace. To je furt něco. Procházel jsem kolem obchodů, když mě do nosu udeřila vůně. Sladká… Co mi to jen připomíná? Čokoládu. Jako by se mi v hlavě rozsvítila žárovka. 

Čokoláda… 

Továrna… 

Vždyť jsem Willy Wonka! Slavný továrník a tvůrce sladkostí! Dívám se do výlohy, která je plná obalů, čokolády, bonbóny, lízátka. Na všech je ksicht toho hajzla Umpalumpy. Kdysi mě zamkl do stroje na karamel a sám se stal králem mého byznysu. Když jsem se dostal z továrny, byl jsem za blázna, který neví, čí je. Jdu si zpátky, pro to, co mi patří. 

CO MI ZBYLO PO YVONNE - NAPSALA KATEŘINA POSPÍŠILOVÁ

Navždy odešla Yvonne Přenosilová.

Kdybych na ni měla vzpomínat, tak se mi přirozeně vybaví její písničky a taky hlas promlouvající z rádia Svobodná Evropa a později z Českého rozhlasu. Nikdy v něm nechyběla lehká ironie a taky náznaky drsnějšího humoru. Obojí velice sympatické. Ale co přesně mi po paní Přenosilové zbylo?
Byl Silvestr, někdy koncem devadesátých let. Byla jsem mladá holka a přijela jsem s kamarádkou na povánoční návštěvu k mým rodičům.

VZPOMÍNKY - NAPSALA BARBORA NOVÁKOVÁ

U udírny prádlo nevěš
Vzpomínka na vůni

Na chalupě táta o Velikonocích udil sýr a ryby. „Báro, vyndej ven peřiny, dneska bude hezky,“ volala mamka. 

Vyšourala jsem se s postele ven a hodila peřiny na sušák vedle udírny. Tak jsem je pořádně vyvětrala, aby nám hezky voněly.

VZPOMÍNKA NA ČUNDR - NAPSALA BARBORA SVITÁKOVÁ

Rozvalená v křesle svého obýváku dočítám kapitolu a mou pozornost upoutá povědomá vůně. Moji mysl ihned zaplaví vzpomínky na večery u táboráku a hraní na kytaru. Ty nekonečné letní noci, kdy se čas zastaví a dusivá svázanost rychlého života je zaplašena dětským smíchem a praskáním ohně. Ty letní noci, kdy vznikají báječná přátelství a pomíjivé lásky a drobná zranění, když se někdo pokouší vytáhnout ten spálený buřt, co mu spadl mezi hořící polínka. Ale hlavně vznikají ty nejkrásnější zážitky. Spálený buřt? Ale ne! 

Vždyť já mám tu sekanou v troubě.

MELODIE - napsal Šimon Škrabal

,,Metallica.“ Čtu název kapely na velkém černém monitoru. Hodinu hraje deska Black album. Hlasitě a agresivně. 

,,Skladby jsou chytlavé, ale zároveň temné,“ říkám si pro sebe. 

Sedím na gauči. Stále poslouchám. Do kuchyně kráčí moje maminka. Ta si poslech užívá. 

,,Moje mamka má ráda Metallicu?“ pomyslel jsem si. O dva roky později narazím znovu na tuto skupinu. Slyším desku s názvem ...And Justice for All. Nadšeně prohlásím ,,Miluji tento žánr hudby.“

VIANOCE UPROSTRED ŠKOLSKÉHO ROKA - NAPSALA NADĚŽDA LEGERSKÁ

Strhla som sa v posteli, vybehla zo spálne a s krikom som začala budiť deti. Nastal chaos, panika.
„Rýchlo vstávajte a oblečte sa. Zaspali sme!“ Zbehnem do kuchyne. Raňajky nestíhame, ale snáď zvládnem aspoň pripraviť desiatu. 

Pustím rádio, nech nemusím počúvať frflanie detí a v tom zaznejú tie tóny. Mike Oldfield – túto skladbu mám vrytú do mozgu.
Zrazu som duchom pri slávnostne vyzdobenom stole a ako každý rok sa pri tejto skladbe začína vianočná večera.