Moje minulá škola nebyla náročná, moc toho po nás nechtěli. Chtěli však, abychom strávili dva týdny na praxích v sociálních službách, dobře tedy, půjdu do Domova pro seniory. Mým úkolem bylo povídat si a naslouchat. Změnilo mě to. Poprvé jsem viděla krutost stáří. A cítila blízkost smrti. Vyslechla jsem různé příběhy. Nejvíce si však pamatuji paní Večeřovou - stará, křehká. Její ruce byly bílé, kůže na nich téměř průsvitná. Bála jsem se, že se každou chvíli vypaří, byla jako duch, jen nemohla procházet zdí - nemohla se vůbec hýbat.
Milovala čtení, ale oslepla.
Mluvila hodně a ráda, pořád se smála, dělala vtípky o tom, jak měla za války hlad, ale teď díky tomu dokáže pozřít i stravu v Domově. Zmiňovala svého mrtvého muže, jak se na ní seshora dívá, občas zapochybovala, zda opravdu seshora, a říkávala “Holka, zamilovat se, to je to nejhezčí v životě.” Nechápala jsem, že po všem, co se jí stalo, se umí smát. Navštěvovala jsem ji ještě dlouho po konci praxí. Měla jsem jednoduše pocit, že to má smysl.
Nejzajímavější však bylo, když jsem se jednou večer vracela domů. Odpolední slunce pozlacovalo vše pod sebou, u cesty kvetly chrpy a v dálce jsem viděla stříšky domečků. Zvláštní, nikdy dřív mi obyčejné pole, které vidím každý den, nepřipadalo tak hezké. Do té chvíle jsem necítila vděčnost za věci, které jsou pro mě samozřejmé. Uvědomila jsem si funkčnost svého těla. Občas se cítím v pasti rutiny a očekávání, ten den jsem však mohla udělat cokoliv: běžet, skákat, spát, přemýšlet, obejmout rodiče, dívat se do slunce. Intenzita toho pocitu mě tolik vyděsila, že jsem se do onoho Domova už nikdy nevrátila. Bylo to poprvé a naposled, co jsem cítila stejnou vděčnost. Občas si na ni vzpomenu a pak se dlouho stydím, že jsem tak dlouho zapomínala. Stydím se, než znova zapomenu.
