,,Fuj, tyjo, tak jsem ten vlak stihl doběhnout,“ funím. Pot mi stéká po obličeji. Srdce mi buší. Mám sucho v krku. Sedím ve vlaku na záchodě a jedu rovnou domů. Zamykám se tu, protože jedu na černo. Jízdenka je moc drahá. Za takovou cenu bych si koupil dvakrát malé hranolky v KFC. Cítil bych se spokojeně. Ale nemám nic. Pouze přeplněný zelený batoh se špinavým oblečením a černým skicákem. ,,Budu skicovat postavy do svého vymyšleného komiksu,“ udýchaně si řeknu. Začínám kreslit jejich portréty.
Nepřemýšlím nad tím, jak budou vypadat. Důležitá je ta představa, že je znám osobně. Přidávám jim charakterové vlastnosti, emoce, řeč těla a další moje očekávání. Užívám si ten celý proces. Náhle uslyším jakési tahání za kliku. ,,Drg.“ Strachy sleduji dveře. Děsí mě ten zvuk. Někdo se sem chce dostat, ale to se nestane. Pokračuji v kreslení. Vlak o pár minut později dorazí na zastávku Rokycany. ,,Drg, drg, drg.“ Znovu zaslechnu zbrklé drncání za kliku. Najednou se odemykají dveře. Poté spatřím průvodčího v tmavě modré uniformě. Zamračeně pozoruje a promluví. ,,Běžte ven,“ řekl naštvaně.
,,Já už jdu, počkejte,“ klepu se. ,,Počkám no,“ odpověděl chladným tónem.
Poučení: Bez peněz do hospody nelez.
