Nezletilý sex v tunelu - napsala Irena Lahodná

Prázdniny. Já, matka a sestra vyrážíme vlakem na Slovensko do jedné ubytovny, která patří máminu zaměstnavateli. Je mi třináct. Mám nový žluťoučký svetr, rostou mi prsa a cítím se velmi zrale. 

Sedíme samy v kupé a moje společnice vedou takové ty trapné řeči na ještě trapnější témata, která mají společné pouze to, že mě vůbec nezajímají. 

Blížíme se do Spišské Nové Vsi. Pak bude Dobšiná. Paní správcová, která tam s rodinou žije a bude se o nás starat, bydlí v dvoupatrovém paneláku uprostřed pastvin a skal slovenského Rudohoří.

Kolem chodí krávy, na cestě leží kravince a všude létají ovádi. Budeme pít opravdické mléko a jíst neuvěřitelně nadýchané knedlíky. Posledně mi nabízeli malinovku z malin. Ležely na dně ve tlusté vrstvě. Odmítla jsem. Nikdy jsem takovou malinovku neviděla a nechtěla jsem ji poprvé okusit před svědky. Co kdybych se nějak znemožnila...

Sestře je třicet čtyři a mámě sedmapadesát. Jsou za zenitem. 

Sestra se všeho odříká z bezpečnostních důvodů a máma, které se tu tak líbí, že ani není protivná, zas bude mít od sluníčka růži na lýtkách. Má trapně bílou pleť a nikdy se neopálí. 

Budeme chodit na nenáročné tůrky a občas mě nechají vykoupat v jezeře. Ani máma ani sestra do něj ale z nějakých závažných důvodů nevlezou. Myslím, že nemají plavky. Nepamatuju se, že by je někdy měly.

Takže vlak...

Jedeme neskutečně dlouho a kromě nás už tu moc lidí není. Jen na chodbě záhadný domorodec mladšího středního věku. Je divný. Nehnutě stojí u otevřeného okénka a zírá ven. Po očku ho pozoruju, ale nevšímá si nás. Ani k nám nezabloudí pohledem. 

To je zvláštní. 

Co tam vidí? Co vůbec vidí takový domorodec. Nic tam není. No panorama, no. A co, jako. Chvíli ho sleduju a nerozumím. 

Vylézám z kupé a jdu zjistit, v čem se liší slovenský pohled na svět od pražského.

Zaujmu jeho postoj. Připlácnu se zády ke zdi chodbičky a zkouším nehnutě civět do kraje. Nic. Civím víc. Zřejmě to neumím. 

Koukám se správně? 

Zkontroluju, jestli pózuju dostatečně slovensky, aby se mě zmocnil ten správný domorodý pocit. Jo, mám to dobře. A tak civíme dva. Nehnutě. 

Jsem opřená, vítr mi nafukuje culík z dlouhých vlasů a nehrbím se jako obvykle. Co plácají ty dvě slepice v kupé ani neslyším. Jsem důležitá a dospělá. Civím slovensky na Slovensko a prožívám ho.
Tunel.

Má nová žlutá prsa něco chňaplo, až to zabolelo. Ani jsem nevykřikla, jak jsem se lekla. Tunel skončil a vedle mě zase stojí nehybný domorodec a civí ven.
Jako užovka jsem se prosmykla mezi ty své dvě báby. Doufám, že na mě nic nepoznaly.
Pečlivě jsem zavřela dveře a koukám jakoby nic.
Na Slováka už se ani nepodívám.
Nikdy.