Několikadenní inspekční služební cesta na Plzeňsko. Naštěstí zajištěný nocleh. Kontrola provozoven, sepsání protokolů. Stále stejné výmluvy a ta samá moudra a kecy. Jako řadový zaměstnanec jsem tu buzeraci nesnášel. A teď po povýšení do kontrolní skupiny buzeruju já.
Konečně, myslel jsem zpočátku… Jenže brzy jsem to začínám nesnášet víc, než předtím. Připadá mi to jako na vojně: rok trpět a poté, co dostane člověk pecku nebo dvě, být trpěný. Po celodenním maratonu konečně přijíždím k pensionu. Penzion Baron čtu na vratech. Dost nabubřelé v naprosté díře pod Nepomukem.
„Dobrý den! Háló!“ Rozhlížím se po recepci. Kalendář, věšák na klíče, kasa, nějaký pajdulák na pultě… Obvyklé propriety. Jen recepční chybí.
„Haló! Je tu někdo?!!!“
Nic. Vidím otevřené dveře, opatrně vstoupím. Na první pohled mě zaujme skleněná koule v dřevěném stojanu na stole uprostřed místnosti. Natahuji ruku, abych jí pohladil. Lesklý povrch, přesto jinak kluzký, než u kusu třeba okenního skla. Je ohlazená, jako kámen po tisících letech v řece.
„Nesahejte na ni!!!!“
„Omlouvám se, já jsem jen opatrn... víte, zaujala mě…“
„Co tady děláte?!“ zeptá se hezká, ale nyní rozčilená tmavovláska středního věku, patrně recepční a majitelka v jedné osobě. Ukáže na nápis „PRIVAT - ZÁKAZ VSTUPU“ na otevřených dveřích.
„Omlouvám se, jak byly ty dveře otevřené, nevšiml jsem si.“
„Sáhnul jste na tu kouli?“ Zeptá se naléhavě.
„Tedy, vlastně, asi ani ne…“ zalžu.
„Nesahejte na ni!!!!“
„Omlouvám se, já jsem jen opatrn... víte, zaujala mě…“
„Co tady děláte?!“ zeptá se hezká, ale nyní rozčilená tmavovláska středního věku, patrně recepční a majitelka v jedné osobě. Ukáže na nápis „PRIVAT - ZÁKAZ VSTUPU“ na otevřených dveřích.
„Omlouvám se, jak byly ty dveře otevřené, nevšiml jsem si.“
„Sáhnul jste na tu kouli?“ Zeptá se naléhavě.
„Tedy, vlastně, asi ani ne…“ zalžu.
Proč s tím dělá takové štráchy, koule je ve stojanu z kterého nemůže vypadnout a sahal jsem na ní seshora. Kdybych ji chtěl takhle vzít, neunesu jí…
„Nezlobte se, je to rodinná památka a je lépe se jí nedotýkat… Přinesl jí děda mojí babičce jako dárek, když se poznali. Byl tu na vojně. Vojáci vyklízeli zámek a tu kouli měli hodit do střepů. Dědovi se líbila, bylo mu líto jí zničit.“
Pokývám hlavou a jdu na pokoj. Proskok sprchou, povinnědobrovolná myšlenka na manželku a usínám jak špalek.
„Nezlobte se, je to rodinná památka a je lépe se jí nedotýkat… Přinesl jí děda mojí babičce jako dárek, když se poznali. Byl tu na vojně. Vojáci vyklízeli zámek a tu kouli měli hodit do střepů. Dědovi se líbila, bylo mu líto jí zničit.“
Pokývám hlavou a jdu na pokoj. Proskok sprchou, povinnědobrovolná myšlenka na manželku a usínám jak špalek.
„Budíčééék, vstávat zobáci!!! Co to tu leží za dědka??? Vstávej vandráku, co seš zač??? Kde ses tu vzal???!!!“ Řve frajtr. Tak to bych taky rád věděl. Chápu ale, že jsem zpět na vojně. A nemohu si vzpomenout odkud, ale vím, že je to svobodník Halík. „Svobodník Bárta!“ Zahlásím se svou dosaženou hodností.
„Kurva, vojáku, svobodník jsem tu já, boha jeho!!! Ještě řekněte, že jste taky velitel družstva, že se připravujete taky na poddůstojnické škole pro politické kádry a máte odznak Fučíka z Marxismu-Leninismu!!!“
„Tak to tedy opravdu nemám.“ Přiznávám popravdě.
„Hele, tlusťochu,“ šeptá mi vcelku dobrosrdečně hubený voják obývající vedlejší kavalec, „dej si na něj pozor. Ten už několika klukům zařídil prokurátora.“
Prohlédnu si ho. „Ty seš Roman Kefalín, viď!“
„No jo! Jak to víš???“
„Já jsem Martin Bárta. Začínám mít pocit, že sem úplně nepatřím, ale to je složitější. S tím tlusťochem opatrně Romane, sám nevíš, jak jednou budeš vypadat.“ Pronáším prorocky.
„A z Halíka strach nemám. Brzy se odrovná sám.“
Roman tázavě pozdvihne obočí.
„Chlast“ odpovím na nevyřčenou otázku.
„Co si to tam kurva šeptáte! No nečumte na mě jak jeptiška na vokurku, Bárta!“ Huláká Halík.
„Bárto. Opravuji ho. Jsme v Česku. Oslovujeme se pátým pádem.“
„Jáákýý Česko???!!! Tady je Československá socialistická republika! Tady vládne lid! Česko… To zní skoro jako Rakousko !!! A já vás nevoslovuju, já vám velím a tedy na vás řvu! Kdo si myslíte, že jste, abych vás voslovoval! Nejste vy nakonec špion a imperialista?!“
„Kdepak, to bych si nedovolil. Jen jsem říkal tady Kefalínovi, že obdivuji, jakou máte autoritu.“ Uklidňuji situaci i Halíka.
„No proto. Hajzlové intelektuálský. Tady máte křídu Bárta a kdo se nebude připravovat na nástup, toho zapište tady na ten kus černý zdi!“ Nakáže Halík, přemýšlí „co je to- kurva- ta autorita“, odplivne si jak před čertem a opustí konečně cimru.
„Ze mě bonzáka neuděláš hochu“ pomyslím si a křídu sevřu v dlani, aby nebyla vidět. Mezitím se kolem nás seskupí ostatní vojáci.
„Co děláš? Jako myslím v civilu. Já bych chtěl být režisér. Na Barrandově.“ Zasní se Kefalín.
„Zklamu tě Romane. Režisér nebudeš. Ale budeš známý jako spisovatel.“
„Jako slavnej?!!!“ Vykulil oči Kefalín.
„No, upřímně, žádnej Hemingway, ale znát tě budou… A já prodávám auťáky. Přemlouvám lidi, aby koupili auto u mě, aby nešli jinam. Pomáhám jim vybrat značku, motor, barvu…“ Přiznávám předchozí služební post- kontrolora by tady asi úplně nebrali.
Všichni se zarazili. První promluvil Ciml:
„Ty vole, co je to za blbost? Kdybys řek, že kradeš auťáky... to totiž dělám já! To je dřina! Ale prodávat? Na auťák musíš mít poukaz, musíš bejt u nich. A co to plácáš vo barvě, značce a motoru??? Každej s poukazem dostane Sedana a barvu, co na něj vyjde. A motor je tam jeden- tak co to kecáš?! To by mohla dělat i moje babička, proč bys někoho přemlouval!“
Uvědomuju si, že se nacházím v úplně jiné době. „No jo, máš pravdu, to vlastně není vůbec zajímavý a navíc…“
„Já bych chtěl bejt ten pes Baskervilskej…“ Skočí mi do řeči vojín Voňavka. „Každýho zasranýho bolševika bych nejdřív kous do prdele, zatřepal s ním a pak ho sežral. A tak bych se prokousal až na Pražskej Hrad. Tomu syfilickýmu debilovi Gottwaldovi bych pochcal nohu v těch jeho blbejch rajtkách a pak bych ho zakousnul. Tu jeho tlustou krávu by z toho trefil šlak a jejich svinskej zeťák Čepička by šel vod válu…“
„Jděte všici do hája zasratého. Zapojuje se i kulak Vata. Já chtěl jen dělat na svým. Abych měl co žrať a aby byla nejaká zlatka na zimu z teho, co zbude. Políčká mám, že sem se tam sotvá s povozem otočím. Ale že zme měli jedneho pacholka, tak su prý kulak. Přitem mám akorát hovno a na rukách mozole. Když sem hezkú robu těma svýma pazourama pohladil po řiti, tož naříkala, že je to jak kdybych ju po půlkách dřél kameněm. Pak se k ním dál sviňa kostelník a za měsíc oběsili pana farářa a učitel měl na mále. Šak dyby nezačal děťom číst blbé knížky o zhlůplém Leninovi, jak se ramlovál s tó jeho Naděždó, tak ho pověsili taky…“ vzdychne zlomeně.
Vtom na ubikaci vtrhnul opět Halík.
„Jak to že ještě nejste připravení na nástup, co tady žvaníte! PÓZÓRRR!“ Zavelel náhle a do místnosti vstoupí major Haluška, neboli Terazky. Jediný vypadá jako voják. Má určitou dávku přirozené autority, působí neurvale a částečně sympaticky zároveň.
„Já vás zdravím náčelníku!“ neubráním se poněkud osobnějšímu oslovení, které jsme sami používali před koncem vojny k bodřejším důstojníkům, co armádu tolik nežrali…
„A čo je toto za somára? Som ja volajaký indián, aby mi hovoril náčelníku??? Čo nepoznáte, že som majorom? Troník, kde ste? Čo jich ako politruk učíte?! Súdruh slobodník, ja vás nekopem do rici, topánky vám tam zastrčím a vyrúcim do vzduchu! Tam vás, boha jeho, zastrelím a než na zem dopadnete, žrádlo pre mačky z vás dosakám!!!“
„Šoudruhu majore, hodnosti jšme probírali, ale někteří ti ššmejdi to stále nechápou“ a ukáže na vojína Laca Kotlára, který tu poprvé v životě spí v místnosti se stropem, „nebo si z toho tropí ššprýmy“ a pokynul hlavou směrem k Vatovi.
„Omlouvám se, pane majore…“ začínám …
„Šoudruhu!“ přeruší mě poručík Troník.
„Omlouvám se pane majore,“ opakuji, „ale víte, ona přijde doba, kde bude soudruhům odzvoněno. Neptejte se jak, vím to.“ Terazky ve své jednoduchosti nepřemýšlí jak, proč, odkud, bere to jako informaci a kalkuluje:
„Ajajaj, bude vojna. A – já to do boha vedel- nemci vyhrajú! A v jeho očích se zableskne…“
„Vlastně ano. No, možná spíš ekoteroristi. Jezdí na kolech, blokují silnice… Ale to až později.“
Nechápavě si mě prohlížel. „Moj starý otěc jel kedysi z krčmy ožratý na bicykli, upadol a tiež blokoval silnicu. Ale terorista nebol a cisár kvoli tomu nepadol… Len rychtár nemohol s koňmi preísť.“
„Však říkám, to až později, válka nebude. Zaslouží se o to studenti- děti.“
„Ajajáj, tý malí diablovia, keď nie sú vo škole, robjá somáriny a… Čo Rusovia, aj ruslikom nasolí deti chvosty?“ rozřehtal se. Poručík Troník to vše nevěřícně sleduje s otevřenou pusou.
„V tu chvíli to vlastně ani nebude potřeba.“
„Nu čo, tak vydržíme. Čo bude, to bude, terazky som majorom!“ Parafrázuje sám sebe a opouští s úsměvem místnost. My všichni se odebíráme za ním na nástup. Přitočí se ke mně voják, který dosud nic neřekl. Je ve stejném stejnokroji jako ostatní, vypadá ale ustrojenější a má nejčistší bagančata.
„Jsem vojín Šternberk ze Šternberku. Tady mi můžeš mi říkat Jiří. Poslouchej, nesáhl jsi „tam u vás“ náhodou na takovou skleněnou kouli?“
„Začínám se rozpomínat. Asi ano, vlastně určitě ano! A proč se ptáš, Jiří?“
„Taky jsem na ní kdysi sáhl. Na zámku u příbuzných ve Francii,“ usměje se… „Athos, Porthos, Aramis a d'Artagnan jsou fajn chlapíci. Ale teď už musíš jít...“ a ťukne mě rukou jemně do čela.
Probouzím se.
„Divnej sen…“ pomyslím si. „Jenže-co to mám v ruce? Křída???!!!“
Sbalím si věci, proskok sprchou, honem na recepci.
„Dobré ráno! Máte na pokojích křídy?“ zeptám se.
„Ne!“ zavrtí hlavou recepční a majitelka v jedné osobě. Pootevřenými dveřmi za ní vidím, že koule na stole je přikrytá hedvábným šátkem.
„Děkuji dědečkovi a díky i vám.“
Paní se na mě snad poprvé vlídně podívala: „Můžete se smát a přesto mít v očích slzy smutku a zmaru. Přes ty slzy se dá ale zřetelněji nahlížet na život. Jako skrz brýle číst v moudré knize.“
„A tu křídu si nechte na památku.“
Zadání:
Vstupte do své oblíbené knihy.
Původní verze
Návštěva u Černých Baronů
Několikadenní inspekční služební cesta na Plzeňsko. Naštěstí zajištěný nocleh. Kontrola provozoven, sepsání protokolů. Stále stejné výmluvy a i z mé a kolegovy strany (protože jezdíme vždy ve dvou) ta samá moudra a kecy. Jako řadový zaměstnanec jsem tu buzeraci nesnášel. A teď po povýšení do kontrolní skupiny buzeruju já. Konečně, myslel jsem zpočátku… Jenže brzy jsem to začínám nesnášet víc, než předtím. Připadá mi to jako na vojně- rok trpět a po té co dostane člověk pecku nebo víc- být trpěný. Po celodenním maratonu konečně přijíždíme k pensionu. Penzion Baron čtu na vratech. Dost nabubřelé v naprosté díře pod Nepomukem.
„Dobrý den, ano dva pokoje se snídaní- souhlasí. Tady máte občanky“ Už vím, co je třeba a co se sluší a patří. Rozhlížím se po recepci. Kalendář, věšák na klíče, kasa, nějaký pajdulák na pultě… Obvyklé propriety. Zarazí mě skleněná koule na samém kraji pultíku u zdi. Natahuji ruku, abych jí pohladil. Hladký povrch, přesto jinak hladký, než u kusu- třeba okenního skla. Je ohlazená, jako kámen po tisících letech v řece.
„Nesahejte na ni!!!!“
„Omlouvám se, já jsem- jen opatrně- víte, zaujala mě…“
„Dotknul jste se jí?! Na co jste v tu chvíli myslel?!“ naléhala recepční a asi majitelka penzionu v jedné osobě.
„Tedy, vlastně, asi ani ne…“ zalhal jsem. Proč s tím dělá takové štráchy, koule byla ve stojanu z kterého nemohla vypadnout a sahal jsem na ní seshora. Kdybych jí chtěl vzít, neunesl bych jí…
„Nezlobte se, je to rodinná památka a je lépe na ní nesahat… Přinesl jí děda mojí babičce jako dárek, když se poznali. Byl tu na vojně. Vyklízeli zámek a tu kouli měli hodit do odpadu starého skla. Všechen skleněný střep- původně krásné číše, nádobí, sošky- se měl odvézt do skláren a exemplárně roztavit a udělat z něj socialistické hospodské, laboratorní a bůhvíjaké další soudruhosklo. Pouhé vyvezení na skládku by zchudlé, ale stále hrdé šlechtice totiž tolik neponížilo…“
Pokývám hlavou a jdu na pokoj. Proskok sprchou, povinnědobrovolná myšlenka na manželku a usínám jak špalek.
„Budíčééék, vstávat zobáci!!! Co to tu leží za dědka??? Vstávej vandráku, co seš zač??? Kde ses tu vzal???!!!“ Řve frajtr. Tak to bych taky rád věděl. Chápu ale, že jsem zpět na vojně. A nemohu si vzpomenout odkud, ale vím, že je to svobodník Halík.
„Svobodník Bárta!“ Zahlásím se svou dosaženou hodností.
„Kurva, vojáku, svobodník jsem tu já, boha jeho!!! Ještě řekněte, že jste taky velitel družstva, že se připravujete taky na poddůstojnickou školu pro politické kádry a máte odznak Fučíka z Marxismu-Leninismu!!!“
„Tak to tedy opravdu nemám,“ přiznávám popravdě.
„Hele, tlusťochu,“ šeptá mi vcelku dobrosrdečně hubený voják obývající vedlejší kavalec, „dej si na něj pozor. Ten už několika klukům zařídil prokurátora.“
Prohlédnu si ho. „Ty seš Roman Kefalín, viď!“
„No jo, jak to víš???“
„Já jsem Martin Bárta. Začínám mít pocit, že sem úplně nepatřím, ale to je složitější. S tím tlusťochem opatrně Romane, sám nevíš, jak jednou budeš vypadat.“ Pronáším prorocky.
„A z Halíka strach nemám. Brzy se odrovná sám.“
Roman tázavě pozdvihne obočí.
„Chlast“ odpovím na nevyřčenou otázku.
„Co si to tam kurva šeptáte! No nečumte na mě jak jeptiška na vokurku, Bárta!“ Huláká Halík.
„Bárto. Opravuji ho. Jsme v Česku. Oslovujeme se pátým pádem.“
„Jáákýý Česko???!!! Tady je Československá socialistická republika! Tady vládne lid! Česko… To zní skoro jako Rakousko !!! A já vás nevoslovuju, já vám velím a tedy na vás řvu! Kdo si myslíte,že jste, abych vás voslovoval! Nejste vy nakonec špion a imperialista?!“
„Kdepak, to bych si nedovolil. Jen jsem říkal tady Kefalínovi, že obdivuji, jakou máte autoritu.“ Uklidňuji situaci i Halíka.
„No proto. Hajzlové intelektuálský. Tady máte křídu Bárta a kdo se nebude připravovat na nástup, toho zapište tady na ten kus černý zdi!“ Nakáže Halík, přemýšlí „co je to- kurva- ta autorita“, odplivne si jak před čertem a opustí konečně cimru.
„Ze mě bonzáka neuděláš hochu“ pomyslím si a křídu sevřu v dlani, aby nebyla vidět. Mezitím se kolem nás seskupí ostatní vojáci.
„Co děláš? Jako myslím v civilu. Já bych chtěl být režisér. Na Barrandově.“ Zasní se Kefalín.
„Zklamu tě, Romane. Režisér nebudeš. Ale budeš známý jako spisovatel.“
„Jako slavnej?!!!“ vykulil oči Kefalín.
„No, upřímně, žádnej Hemingway, ale znát tě budou… A já prodávám auťáky. Přemlouvám lidi, aby koupili auto u mě, aby nešli jinam. Pomáhám jim vybrat značku, motor, barvu…“
Všichni se zarazili. První promluvil Ciml:
„Ty vole, co je to za blbost? Kdybys řek, že kradeš auťáky- to totiž dělám já! To je dřina! Ale prodávat?Na auťák musíš mít poukaz, musíš bejt u nich. A co to plácáš vo barvě, značce a motoru??? Každej s poukazem dostane Sedana a barvu, co na něj vyjde. A motor je tam jeden- tak co to kecáš?! To by mohla dělat i moje babička, proč bys někoho přemlouval!“
Uvědomuju si, že se ocitám v úplně jiné době. „No jo, máš pravdu, to vlastně není vůbec zajímavý a navíc…“
„Já bych chtěl bejt ten pes Baskervilskej…“ Skočí mi do řeči vojín Voňavka. „Každýho zasranýho bolševika bych nejdřív kous do prdele, zatřepal s ním a pak ho sežral. A tak bych se prokousal až na Pražskej Hrad. Tomu syfilickýmu debilovi Gottwaldovi bych pochcal nohu v těch jeho blbejch rajtkách a pak bych ho zakousnul. Tu jeho tlustou krávu by z toho trefil šlak a jejich svinskej zeťák Čepička by šel vod válu…“
„Jděte všici do hája zasratého. Zapojuje se i kulak Vata. Já chtěl jen dělat na svým. Abych měl co žrať a aby byla nejaká zlatka na zimu- z teho, co zbude. Políčká mám, že sem se tam sotvá s povozem otočíl. Ale že zme měli jedneho pacholka, tak su prý kulak. Přitem mám akorát hovno a na rukách mozole. Když sem hezkú robu těma svýma pazourama pohladil po řiti, tož naříkala, že jeto jak kdybych ju po půlkách dřél kameněm. Pak se k ním dál sviňa kostelník a za měsíc oběsili pana farářa a učitel měl na mále. Šak dyby nezačal děťom číst blbé knížky o zhlůplém Leninovi, jak se ramlovál s tó jeho Naděždó, tak ho pověsili taky…“ vzdychne zlomeně.
Vtom na ubikaci vtrhnul opět Halík.
„Jakto že ještě nejste připravení na nástup, co tady žvaníte! PÓZÓRRR!“ Zavelel náhle a do místnosti vstoupí major Haluška, neboli Terazky. Jediný vypadá jako voják. Má určitou dávku přirozené autority, působí odpudivě i částečně sympaticky zároveň.
„Já vás zdravím náčelníku!“ -neubránil jsem se poněkud osobnějšímu oslovení, které jsme sami používali před koncem vojny k bodřejším důstojníkům, co armádu tolik nežrali…
„A čo je toto za somára? Som ja volajaký indián, aby mi hovoril náčelníku??? Čo nepoznáte, že som majorom? Troník, kde ste? Čo jich ako politruk učíte?! Súdruh slobodník, ja vás nekopem do rici, topánky vám tam zatrčím a vyrúcim do vzduchu! Tam vás- boha jeho- zastrelím a než na zem dopadnete, žrádlo pre mačky z vás dosakám!!!“
„Šoudruhu majore, hodnosti jšme probírali, ale někteří ti ššmejdi to stále nechápou“ a ukázal na vojína Laca Kotlára, který tu poprvé v životě spí v místnosti se stropem, „nebo si z toho tropí ššprýmy“ a pokynul hlavou směrem k Vatovi.
„Omlouvám se, pane majore…“ začal jsem…
„Šoudruhu!“ přerušil mě poručík Troník.
„Omlouvám se pane majore,“ zopakoval jsem, „ale víte, ona přijde doba, kde bude soudruhům odzvoněno. Neptejte se jak, vím to.“ Terazky ve své jednoduchosti nepřemýšlí jak, proč, odkud, bere to jako informaci a kalkuluje:
„Ajajaj, bude vojna. A – já to do boha vedel- nemci vyhrajú! A v jeho očích se zableskne…“
„Vlastně ano. No, možná spíš ekoteroristi. Jezdí na kolech, blokují silnice… Ale to až později.“
Nechápavě si mě prohlížel. „Moj starý otěc jel kedysi z krčmy ožratý na bicykli, upadol a tiež blokoval silnicu. Ale terorista nebol a cisár kvoli tomu nepadol… Len rychtár nemohol s koňmi preísť.“
„Však říkám, to až později, válka nebude. Zaslouží se o to studenti- děti.“
„Ajajáj, tý malí diablovia, keď nie sú vo škole, robjá somáriny a… Čo Rusovia, aj ruslikom nasolí deti chvosty?“ rozřehtal se. Poručík Troník to vše nevěřícně sleduje s otevřenou pusou.
„V tu chvíli to vlastně ani nebude potřeba.“
„Nu čo, tak vydržíme. Čo bude, to bude, terazky som majorom! “ Parafrázuje sám sebe a opouští s úsměvem místnost. My všichni se odebíráme za ním na nástup. Přitočí se ke mně voják, který dosud nic neřekl. Je ve stejném stejnokroji jako ostatní, vypadá ale ustrojenější a má nejčistší bagančata.
„Jsem vojín Šternberk ze Šternberku. Tady mi můžeš mi říkat Jiří. Poslouchej, nesáhl jsi „ tam u vás“ náhodou na takovou skleněnou kouli?“
„Začínám se rozpomínat. Asi ano, vlastně určitě ano! A proč se ptáš Jiří? Taky jsem na ní kdysi sáhl. Na zámku u příbuzných ve Francii.“ Usměje se… „Athos, Porthos, Aramis a d'Artagnan jsou fajn chlapíci. Ale teď už musíš jít.“ A ťukne mě rukou jemně do čela.
Probouzím se.
„Divnej sen…“ pomyslím si. Jenže-„co to mám v ruce? Křída???!!!“
Sbalím si věci, proskok sprchou, honem na recepci.
„Dobré ráno! Máte na pokojích křídy?“ Zeptám se.
„Ne!“ Zavrtí hlavou recepční a majitelka v jedné osobě a opatrně přikryje kouli hedvábným šátkem.
„Děkuji dědečkovi a díky i vám.“
Paní se snad poprvé usmála. „Skrz humor se dá zřetelněji nahlížet i na vážné věci. Jako skrz brýle číst v chytré knize. A tu křídu si nechte na památku.“
