1. května 2022

Vrána a Liška - napsala Hana Hermanová

Rudolf Vrána ml. byl bohatým dědicem mlékárenského velkozávodu Gran Bohemia, jenž proslul výrobou pochoutkových dlouho zrajících sýrů. 
K nesmírné lítosti zakladatele tohoto mlékařského impéria, Rudolfa Vrány st., který se vypracoval z nuzných poměrů jenom díky své nezlomné vůli a téměř dravčímu obchodnímu instinktu, nemohlo jablko padnout dále od stromu. 
Rudolf Vrána ml. byl pro obchod zcela nepoužitelný. Když ho jeho otec vzal s sebou na jednání Agrární komory, prohlásil mladý Vrána znenadání uprostřed vyhrocených diskuzí o mléčných kvótách na příští kvartál: „Víte o tom, vážení pánové, že když Johann Sebastian Bach ochutnal v roce 1745 v Lipsku poprvé parmezán, pronesl, že jest to mana nebeská?“
Přítomní pánové po sobě nechápavě hleděli, Rudolf Vrána st. čile brunátněl. Do nastalého rozpačitého ticha poznamenal mladý Vrána: „Račte prominout, vážení pánové…Nebylo to v Lipsku, ale ve Výmaru.“ 
Po tomto fiasku byl Vrána ml. odklizen do účetního oddělení. I tam však byl zhola k ničemu. Na úřední archy čmáral místo podrobných výpočtů uzávěrek osnovy a notové klíče. Rudolf Vrána ml. měl totiž jedinou touhu: stát se operním zpěvákem, takříkajíc Carusem své generace. Jeho matka, Růžena Vránová, ho v jeho snažení podporovala i proti vůli svého manžela. 
„Jak já tě chápu, Rudínku, když má jeden vokaci, nedá se tomu bránit. I mě v mládí políbily múzy, leč osud tomu nepřál, místo studia výtvarné akademie poručil mi můj tatínek a tvůj děd, dej mu Pánbůh lehké spočinutí, provdat se za tvého otce, v té době mladého nadějného entrepreneura. Ale ty, Rudínku, ty musíš následovat svůj sen!“ 
Rudolf Vrána st. by takovým pošetilým nápadům zcela jistě a razantně, jak bylo jeho dobrým zvykem, učinil krátký konec. Leč podlehl náhlé srdeční slabosti poté, co se jeho největší konkurent, majitel mlékáren Holma Hodonín, pokusil odkoupit majoritní podíl akcií Vránova podniku. 
Umělecké kariéře Rudolfa Vrány ml. tak už nic nestálo v cestě.

František Liška, chudý učitel operního zpěvu, seděl v impozantním salonu Vránových a rozjímal o světské nespravedlnosti. Proč má někdo rozlehlý dvoupatrový světlý byt se služebnictvem přímo na Příkopech a proč se on, Liška, musí tísnit i se svými pěti dcerami a manželkou, která je chudák chabrus na plíce, v tmavém a věcně vlhkém doupěti v Karlíně. 
Mladý Vrána právě dozpíval árii Sarastra z Kouzelné flétny. Pro učitele Lišku, který byl obdařen absolutním hudebním sluchem, to byly tři minuty čirého utrpení. Vránův skřehotavý hlas měl k serióznímu barytonu, který Sarastrova role vyžaduje, asi tak daleko jako má slizká ropucha k eleganci Babočky admirála. Pokud jde o rytmus, bylo až neuvěřitelné, jak se mladému Vránovi podařilo netrefit se správně ani do jednoho taktu. 
„Tak co myslíte, pane učiteli,“ vytrhla vdova Vránová Lišku z jeho rozjímání, „má ten můj hoch v hudebním světě nějakou budoucnost?“ 
Chudý učitel Liška spolknul s posledním soustem sýru Gran Bohemia President i zbytky své profesní hrdosti a zcela vážně odvětil: „Znamenitou, milostivá paní, znamenitou! Učiněný Caruso!“ 
Vdova Vránová se rozzářila: „Já to vždy věděla! Vážený pane Liško, jste angažován. Žádná finanční oběť nám nebude zatěžko. Dostaneme Rudínka do Rudolfina, i kdybych měla naše mlékárny prodat Holmě!“ 
Rudolf Vrána st. na to mohl jen nesouhlasně shlížet z olejomalby od Brožíka na stěně.

Za celou svou učitelskou kariéru se Liška nesetkal s tak beznadějným případem, jako byl mladý Vrána. Nic nepomáhala speciální dechová cvičení na rozšíření bránice. Ani po třech měsících intenzivního pedagogického Liškova snažení mladý Vrána nejenže nebyl schopen určit tón, který mu Liška trpělivě vybrnkával na klavíru značky Bösendorfer Klavierfabrik, ale dokonce nepoznal ani správnou oktávu.
Když zoufalý Liška navrhnul Vránovi odlehčit repertoár a začít s lidovou tvorbou, pocítil nebohý učitel po jeho interpretaci písně To ta Helpa neodbytné nutkání nalít si do uší horký vosk jako bájný Odysseus proplouvající mezi Skyllou a Charybdou. 
Na druhé straně, Vránovi platili více než štědře a Liška potřeboval každou korunu. Vrána ml. navíc podědil dobrosrdečnou povahu své matky. 
Když si povšimnul, jak si Liška snaží nepozorovaně nacpat do kapes obnošeného sáčka kousky sýru Gran Bohemia Horňácké zlato, nehnul ani brvou. Příští týden čekala na Lišku na stole vedle obvyklé sýrové mísy i krabička ovázaná úhlednou růžovou stužkou. 
„To pro tu Vaši drobotinu, pane učiteli,“ vysvětlil Vrána Liškovi, který se na mírně zavánějící krabičku tázavě díval. „Přidal jsem tam i trochu rozinek, datlí a oříšků. Snad bude dceruškám chutnat.“ 
A skutečně, Liškovy dcery si Vránu mimořádně oblíbily. Nejen proto, že jim posílal laskominy, ale i proto, že když doma večer otec Liška napodoboval Vránovy skřeky, smály se, až se za bříško popadaly. Smála se dokonce i paní Lišková, což byl jev velmi zřídkavý, dokud ji ovšem nepřemohl další záchvat usedavého kašle.

Koncert v Rudolfinu se však blížil mílovými kroky. Vdova Vránová neponechala nic náhodě. Uspořádala několik hudebních matiné pro své přítelkyně, které Vránův příšerný zpěv odměnily frenetickým aplausem. Dílem proto, že se dlouho tak nepobavily, a dílem proto, že to byla banda škodolibá a tu blamáž v Rudolfinu Vránovým přály. 
Z Vídně byl za tučný bakšiš přizván i slovutný impresário Bonatelli, který, jak se šuškalo, měl dlouhé prsty sahající až do šaten Carnegie Hall. 
S rostoucím nadšeným očekáváním Vránových prohlubovalo se neštěstí Liškovo. Poté, co zanechal veškerých ambicí vykřesat z Vrány alespoň jeden libozvučný tón, vypěstoval si Liška sebezáchovnou schopnost zcela ignorovat jeho zpěv a soustředit se jen na tikot pendlovek v salonu, jež dovedl k dokonalosti hodné indického jogína. 
Teď však proti své vůli začal opět naslouchat Vránovu falešnému „O Isis und Osiris“ a bezvýchodnost situace na něj dolehla plnou vahou. 
„Již nemohu mlčet!“ vykřikl Liška jednoho odpoledne, „mladý pane, zpíváte jako podsvinče nabírané na vidle!“ 
Tak, bylo to venku. 
Vrána se na Lišku nechápavě podíval a překvapeně zamrkal. Poté se beze slova zbortil na divan a zabořil hlavu do dlaní. 
Liška kvapně popadl odřenou aktovku a vybledlý klobouk a téměř úprkem opustil Vránův byt. Až na schodiště však jeho dobře trénované ucho slyšelo Vránovo štkaní, tentokrát v překvapivě čisté aiolské fis moll.

Příští týden se Liška k Vránovým vydal jen s těžkým srdcem. Vyčítal si svou unáhlenou reakci, pokud by o příjem od Vránových přišel, protloukali by se jen obtížně. Drahota doléhala už i na majetnější rodiny, které jako první ořezávaly zbytné výdaje na soukromé lekce zpěvu pro své ratolesti. A peníze za jeho hru na klavír doprovázející projekce v Biu Světozor stačily sotva na zaplacení účtů za lékaře pro ženu. 
Když služebná Lišku uvedla do salonu, potvrdily se jeho nejhorší obavy. Těžké brokátové závěsy byly zatažené a salon, jindy plný světla, se utápěl v dusivém příšeří. Stojánek na noty stál schlíple složený v koutě. Mladý Vrána ležel na divanu s obličejem otočeným ke stěně, a ačkoliv byl venku teplý májový večer, byl přikryt těžkou duchnou. 
Vdova Vránová odložila knihu v purpurové kožené vazbě a vykročila Liškovi v ústrety: „Čtu mu bajky od La Fontaina, Rudínek to měl rád jako dítě, tak jsem myslela, že mu to snad…“, přemožena náhlým pohnutím nebyla schopna dokončit větu. Pak zalomila rukama. „Takové neštěstí! Takové neštěstí! Lékaři si vůbec nevědí rady. Ještě minulý týden to byl junák plný života a teď…!“ utírala si slzy batistovým kapesníčkem s monogramem. 
„Maminko, nechte nás prosím o samotě,“ ozvalo se zpod duchny. 
Když Vrána s Liškou osaměli, posadil se Vrána s námahou na divanu. 
Liška při pohledu na Vránovu pobledlou tvář vyděšeně sklopil zrak k zemi, neb v mladíkových očích vyhaslo veškeré světlo. 
Vrána pokynul rukou ke stolu, kde vedle obligátní krabičky převázané růžovou stužkou spočívala i tlustá obálka. 
„To je vaše odměna až do konce roku, pane učiteli. Už nebudu vaše služby potřebovat. Ne, nezdráhejte se ji přijmout, prosím, vím, že doba je zlá.“ 
Liška zrudlý až po kořínky prořídlých vlasů začal koktat: „Mladý pane, pokud jsem snad svou neomalenou poznámkou, svou neuváženou hrubostí nějak přispěl k Vaší náhlé indispozici, tak se Vám velmi…“ 
„Nechte toho, příteli, už ani slovo!“ přerušil ho Vrána stroze a jeho přísný výraz poprvé připomínal Rudolfa Vránu st. Poté se však zhluboka nadechl a do tváře se mu vrátila měkká odevzdanost jeho matky. 
„To snad ten zakysaný nápoj od Holmy, který jsem toho večera požil, mi neudělal dobře na žaludek.“
„Jistě, mladý pane,“ přitakal Liška snaživě, zastrčil krabičku se sýry a obálku s penězi do aktovky a opatrně za sebou zavíral dveře salonu. „Hlavně se račte brzy uzdravit!“

Toho večera Rudolf Vrána ml. zemřel. 
Přivolaný koroner konstatoval zástavu srdce. Vrána ml. k tomu měl koneckonců rodové dispozice a na puknutí srdce žalem neexistují příslušné kolonky.

Poučení: Ne vždy je zdrcující upřímnost jednoznačná ctnost.