Proč o něm mluvím?
Předevčírem seděl Green v křesle a vypadal zase pěkně zkouřenej. V poslední době měl ten materiál až moc silnej. Ve středu jsme si zahulili před odpoledními přednáškami a místo fyziky jsem ležel v půli cesty mezi bytem a báňskou na lavičce a dvě hodiny koukal, jak mi před očima poskakuje park.
Veteráni budou vědět, podobně kdysi občas skákal obraz v televizi.
Green seděl v křesle a mě napadl takový pokus. Pustil jsem Rope od Foo Fighters a přeskočil na
závěrečný riff. Dave Grohl ho neustále prodlužoval a Green začal s vyvalenýma očima a téměř bez dechu tuhnout a pomalu se naklánět dopředu. Teprve když písnička skončila, svalil se uvolněně
zpátky do opěradla.
„Ty krávo, to už mi nedělej.“
„Sorry Greene, já chtěl jen vědět, jestli to na tebe zapůsobí stejně jako na mě.“
Zapůsobilo a evidentně ho to i trochu probralo.
„Brácho, víš, jaká je nejlevnější legální droga na trhu?“
O cenách drog jsem zase až takový přehled neměl, ostatně nejradši mám ty, co jsou zadarmo, ale
tohle musel být stejně nějaký chyták. Jinak by se neptal.
„Povídej.“
„Muškátový oříšek, droga amerických vězňů. Dávka za 15 Kč. Zvu tě zítra na výlet,“ řekl a vyndal
z kapsy tři pytlíky mletého muškátového oříšku, „Greenova fajnová kuchařka, strana 27, muškátový
rauš. Vezmi sobě sklenici chladné vody, vraž do toho pytlík či dva muškátového oříšku a užívej na
lačný žaludek.“
„Jseš si jistej? A pytlík či dva?“
„Neboj brácho. Z lysohlávek jsi měl taky strach a jakej to byl fičák. Jeden pytlík je sychr, dva to je hukot, ale pro slabší konstituce už by to mohlo být fatální.“
„Greene, slib mi, že si vezmeš jenom jeden.“
„Jasně, brácho, to víš, že si dám jenom jeden. Hele, lehce polkneš skleničku vody s oříškem, doma
v klidu, není to žádná sociální droga, chce to prima intimní atmošku. Hoďku si počkáš, pak přijde
pomalý nájezd, pět šest hodin jízdy a hodně rychlej dojezd. Uděláme si hezkou neděli.“
V neděli dopoledne jsem se zavřel v pokoji a narval do sebe pytlík muškátového oříšku. Rychle jsem
pochopil, proč se má užívat na lačno, udržet ho v sobě mi dalo opravdu hodně práce, hnus jeden
aromatickej. Pak jsem zkoušel číst Rimbauda, už asi podvacáté, a pořád se mi nelíbil. Fakt nevím, co na něm lidi mají. Od knížky jsem přešel k Floydům, abych se příjemně naladil. Začal jsem Ummagummou, u které si nejsem nikdy jistý, jestli je to jejich nejlepší nebo nejhorší album. Tak momentálně nejhorší, ale spravil jsem si náladu u Atom heart mather, to je prostě jejich masterpiece,
kam se hrabe Zeď. Akorát už jsem byl tři hodiny po domnělé intoxikaci a pořád nic. Kdoví, co zase kdo Greenovi namluvil. Nakonec jsem se sbalil a jel do Vítkovic na Spartu na hokej. A tam to přišlo.
Nejdřív to bylo jak za starejch časů pomalého internetu. Dění na ledu se zaseklo a viděl jsem jen statický obrázek. Pak najednou všecko ukrutně zrychlilo a během chvilky se vrátilo do reality.
Všechno zase bylo zdánlivě v pořádku, ale mě najednou přepadla nějaká panika. Sedl jsem si na schody s ukrutnou jistotou, že se ze stadionu už nikdy nedostanu. Někdo na mě mluvil, ale vůbec jsem ho nevnímal. Nekonečně dlouho jsem jen seděl a chtělo se mi umřít. Greene, ty nukleární hovado, kde jsi čerpal informace? Náhle splín jako lusknutím prstu přešel a radostně jsem vyskočil.
Podle časomíry nad ledem zatím uběhly necelé dvě minuty. Teda, takhle rychle se mi nálady nestřídaly ani na pověstném třicátém šestém kilometru maratónu. Zkoušel jsem se soustředit na hokej, ale před očima mi vyrostla žlutá zeď a já vnímal jen strašně ostré zvuky. A pak začaly ze zdi
pomalu vypadávat dílky a já skrz ně viděl, co se děje za ní. Nakonec bylo ve zdi tolik děr, že se sama od sebe zřítila. To je také to poslední, co si vybavuju, dokud jsem za tmy nenašel sebe sama u univerzity fascinovaně hledícího na rozsvícenou kulatou posluchárnu budovy C.
Kurva, už jsou tady, blesklo mi hlavou. Civilizace, která dokáže postavit tak obrovskou a úchvatnou kosmickou loď, musí mít neuvěřitelné možnosti a schopnosti. Nemá cenu s nimi bojovat. Jestli chtějí navázat komunikaci, jsem ideální a reprezentativní vzorek. Jestli mě chtějí na pokusy, doufám, že to nebude moc bolet. Každopádně, tady mě máte.
Se svým vědomím jsem se s radostí aspoň částečně setkal zase dneska ráno, v bytě v křesle. Ještě skoro po dvaceti hodinách jsem měl těžké problémy se soustředěním.
Kurva, Greene, šest hodin?
Naštěstí jsem se nemusel oblékat. Když nevidíte svoje ruce, je to částečně komické, částečně
znepokojivé, ale hlavně, co pak s rukávama? Ty vole, a fakt máme dneska psát písemku z chemie?
Cestu do školy jsem nějak našel, s pomocí spolužáků i správnou učebnu. S písemkou už to bylo horší.
Fakt jsem se snažil poctivě číst zadání, ale než jsem došel na konec slova, zapomněl jsem jeho začátek. Nakonec to přestalo písmena bavit a rozeběhla se po papíru, po stole, různě kličkovala, narážela do sebe, poletovala, aby skončila sebevražedným skokem ze stolu. Ze začátku mi to přišlo srandovní, ale pak jsem si uvědomil tu jejich tragédii. Tragédii písmen, která se mohla stát součástí přelomového politického projevu, která se mohla stát částí milostné básně, při níž budou ženy jihnout a podléhat, která mohla být po staletí přetiskována jako nesmrtelný literární skvost, a která skončila jako zadání písemky z chemie. Zas na mě padl ten splín, všechna beznaděj, bezútěšnost, bezmoc a bůhví bez co ještě. Až vám jednou budu vyprávět, jak to byl skvělý trip, vrazte mi pěst mezi oči.
Vymotal jsem se do parku za školu a ztěžka dopadl na lavičku. Bylo mi zle, fyzicky i psychicky. Před očima mi létaly v rychlém sledu obrazy a já nedokázal rozlišit, co je pouze přelud a co skutečnost.
S námahou se mi povedlo otočit hlavu za lavičku. Ležel tam nějaký člověk. Ztuhlý v nepřirozené poloze, s očima doširoka otevřenýma a se zaschlými zvratky v koutku úst.
Kurva, Greene.
Naštěstí jsem se nemusel oblékat. Když nevidíte svoje ruce, je to částečně komické, částečně
znepokojivé, ale hlavně, co pak s rukávama? Ty vole, a fakt máme dneska psát písemku z chemie?
Cestu do školy jsem nějak našel, s pomocí spolužáků i správnou učebnu. S písemkou už to bylo horší.
Fakt jsem se snažil poctivě číst zadání, ale než jsem došel na konec slova, zapomněl jsem jeho začátek. Nakonec to přestalo písmena bavit a rozeběhla se po papíru, po stole, různě kličkovala, narážela do sebe, poletovala, aby skončila sebevražedným skokem ze stolu. Ze začátku mi to přišlo srandovní, ale pak jsem si uvědomil tu jejich tragédii. Tragédii písmen, která se mohla stát součástí přelomového politického projevu, která se mohla stát částí milostné básně, při níž budou ženy jihnout a podléhat, která mohla být po staletí přetiskována jako nesmrtelný literární skvost, a která skončila jako zadání písemky z chemie. Zas na mě padl ten splín, všechna beznaděj, bezútěšnost, bezmoc a bůhví bez co ještě. Až vám jednou budu vyprávět, jak to byl skvělý trip, vrazte mi pěst mezi oči.
Vymotal jsem se do parku za školu a ztěžka dopadl na lavičku. Bylo mi zle, fyzicky i psychicky. Před očima mi létaly v rychlém sledu obrazy a já nedokázal rozlišit, co je pouze přelud a co skutečnost.
S námahou se mi povedlo otočit hlavu za lavičku. Ležel tam nějaký člověk. Ztuhlý v nepřirozené poloze, s očima doširoka otevřenýma a se zaschlými zvratky v koutku úst.
Kurva, Greene.
