V rámci snižování mentální zátěže, a hlavně od té doby, co děti ve sboru díky mně konečně ví, jaký je rozdíl mezi ghettem, jako byl Terezín, a koncentračním táborem, jako byla Osvětim, přenechávám veškerou agendu spojenou se sborem a nacvičováním dětské opery Brundibár Andrejovi. Ale odvést Ninu na repetici můžu.
Jdeme s Ninou pěkně pomalu, může být Emil vůbec rád, že se o šábesu někam dostavíme. Do vlasů nám padá růžový sníh ze sakur, které vykvetly v naší ulici přesně v ten den, kdy jsme se vrátili z Japonska. Asi aby nám nebylo tolik líto, že prázdniny už skončily. V zaprášeném divadýlku, které není vidět z ulice, protože je schované ve dvorku za garážemi, a tak o něm víme jen my místňáci, panuje na sobotu nějak nezvyklý cvrkot. Už u vchodu mě zarazí paní, co vyžaduje vstupenku. Aha, to nevypadá na obyčejnou zkoušku dětského sboru. Vstupenku samozřejmě nemám, ale hrdě paní oznámím, že jsem matka vystupující umělkyně, a ona si mě připíše na guest list.
Ještě se zeptá: „A nejste vy náhodou Švédka? Že máte takový přízvuk.“
Uvnitř už je divadlo plné. Taneční parket, na kterém každou středu na kurzu tanga svádíme s Andrejem pomyslný souboj vůlí a vášní, je posetý židličkami a křesílky a švitořícími diváky. Jen kočka, která se nám normálně při tangu plete pod nohy, případně vrní do rytmu Adiós Nonino uvelebená na klavíru, se schovává v rohu a nedůvěřivě pozoruje dění okolo. Taky bych se nejradši schovala někam do rohu. Vyběhla jsem jen tak v legínách na cvičení, ve kterých podle Niny vypadám jako typická Utah mom z instagramu. Ani Nina není ve své kůži, nikde nevidí kamarádky ze sboru.
„A co ti teda táta řekl?“
„To samý, co tobě, že to bude zkouška,“ Nina už malinko natahuje.
„Ale tohle evidentně žádná zkouška není, Nino, to je vystoupení. Tak se na to vykašleme a jdeme domů?“
Nina zrychleně mrká, aby zadržela slzy, ale kroutí hlavou, že ne, že chce zůstat a zpívat.
Zamířím směrem k baru, barmani ví vždycky všechno.
„Prosím vás, budou tu dneska vystupovat nějaké děti?“
„Děti? To se mi nezdá. Tohle je kabaret pro dospělé.“
Barman se tváří, že ho opravdu mrzí, že mně nemůže pomoci a nabízí aspoň sklenku červeného vína.
Ještě se zeptá: „A nejste vy náhodou Španělka? Že máte takový přízvuk.“
Když to nejde zezadu od baru, půjde to zepředu od jeviště. Na forbíně stojí pán s tralaláčkem a pruhovanou vestou, ten tu jistě není jen jako divák.
„Prosím vás, budou tu dneska zpívat taky děti?“
„Jojo, jednu písničku tu budou zpívat děcka ze sboru od Emila.“
No hurá.
„Děkuju a kde jsou?“
„No přece v zákulisí. Ale tam musíte přes dvorek.“
„A nemohl byste mi tam ukázat cestu?“
„No, já to tady sice celý uvádím a za minutu začínáme, ale jo. Tak pojďte, rychle!“
Konferenciér v tralaláčku nás zavede za Emilem a za dětmi ze sboru.
Ještě se zeptá: „A nejste vy náhodou Skotka? Že máte takový přízvuk.“
„Emile, já bych nejradši někdy manžela zabila! My jsme vůbec nevěděli, že to je dneska vystoupení! My jsme mysleli, že je to jen zkouška!“
Emil se usmívá a říká, že nevadí, že hlavně, že Nina přišla. Nina už je ztracená ve skrumáži kamarádek a vesele se směje. Jen zaplést si na vystoupení francouzský cop stejně, jako mají ony, už nestačí. Protože představení začíná.
Emil mě odvede zpátky do sálu, posadí na červené sametové křesílko a dolije mi červené víno. Než se úplně setmí, vylovím z kabelky granátové náušnice, které tam schovávám od té doby, co jsem si tajně ve Vídni koupila ve starožitnictví, zatímco Andrej a Nina ve vedlejším starožitnictví koukali na cínové vojáčky. Tak narychlo, že jsem přehlédla jednu nulu na ručně psané cenovce, ale co už, beztak patřily nějaké české šlechtičně a čekaly jen na mě. Už si nepřipadám tak nepatřičně, vlastně si připadám docela dobře. Ani mi nevadí, že nerozumím skečům, které si utahují z bruselského přízvuku, kdo jsem já, abych se smála divným přízvukům. Když starší šansoniér malinko ztratí rytmus i text, zpívají s ním L´important c´est la rose všichni, jen já si tiše broukám Podívej, kvete růže.
Děti s písničkou z Brundibára přijdou na řadu těsně před přestávkou. Nina celá září. Myslím na své amatérské divadelní mládí a na tu zvláštní transformaci, kterou jevištní světla pokaždé udělaly z introvertní puberťačky sebevědomou herečku, i když jen na dvacet minut. Myslím na prach, který se tak podivně zlatě mihotá v záři reflektorů a na to, že je potřeba dívat se publiku lehce nad hlavu, pak má každý pocit, že se díváte přímo na něj. Myslím na svého Emila, Mirdu, kterého moji rodiče neměli rádi stejně, jako Andrej nemá rád Emila, protože vedoucí sboru nebo dramaťáku se vždycky považuje za velkého umělce, i když jen nacvičuje s dětmi Brundibára nebo Malého Alenáše, mluví afektovaně a vypadá trochu divně. Však se taky jednou dědeček v autobusu MHD vyděsil, s jakým divným živlem se jeho vnučka baví a už mě chtěl táhnout pryč. „Ale dědo, to je přece Mirda, náš vedoucí Mirda z dramaťáku!“
Po Brundibárovi je přestávka a diváci zamíří k baru. Nina za mnou běží šťastná jako blecha.
Za ní jde Emil: „To jsem rád, že jste dneska přišla Vy a ne manžel. Já jsem se chtěl totiž zeptat, nemohla byste dětem udělat nějakou delší přednášku o třicátých letech a druhé světové válce? Aby si toho Brundibára trochu víc zasadily do historického kontextu. Jak jste jim tuhle vysvětlovala ty koncentrační tábory a ghetta, to je hrozně zaujalo.“
Večer to všechno vyprávím Andrejovi, zlost na něj už mě dávno přešla. Vyprávím, jak je Nina úplně jiná, když je na jevišti, jak je sebevědomá a září, jak je nebojácná a talentovaná.
Andrej se chvíli zamyslí: „No jo, to má totiž po mně.“
Ještě se zeptá: „Hezký náušnice - nový?“
