„Karlo, rád tě uvidím. Klidně zítra kolem oběda!“
„Budu na tebe čekat v hotelu Mariott na nábřeží jako kdysi? Já vím...ale prosím tě, tentokrát neříkej ne.“ snaží se působit přesvědčivě.
Sice si slíbil, že do toho hotelu už nevkročí, ale Karlina odhodlanost a společné vzpomínky způsobí, že nedokáže odmítnout. „Dobře, tak v jednu tam.“
--------------------
„Karlo, spíš? Budu se muset vrátit do práce!“ zašeptá Max a konečky prstů přejede po jejím nahém rameni a ňadru. Políbí ji do hebkých zvlněných vlasů rozprostřených na prostěradle. Ani se nepohne.
„Karlo, proboha, probuď se!“ Její netečnost ho znepokojuje. Nakloní se nad ni a poplácá ji zlehka po bledé tváři. „Karlo, co ti je?“
Před chvíli pod ním v téhle hotelové posteli sténala rozkoší a smála se, nyní tu její tělo leží zemdlené v jeho náruči. Položí jí hlavu na polštář a vyskočí z postele. Trocha vody ji snad probere.
Stříkne jí do obličeje pár kapek a Karla pootevře znavená víčka. Max jí přiblíží sklenici ke rtům: „Napij se, Karlo! Co se děje? Omdlela jsi.“ Karla do sebe nasaje chladnou tekutinu a pozvolna přichází k sobě. Pak unaveným hlasem prosí: „Je mi zle. Odvezeš mě na kliniku?“
Max si k ní přilehne a položí jí svou paži kolem ramen. Znejistí: „Jsi nemocná?“
Přišel moment, kdy Karla musí s pravdou ven. Nabere všechnu svou zbývající sílu: „Chtěla jsem tě vidět tady...Vzpomínáš? Poprvé jsme se tu spolu milovali. A teď se tu chci s tebou rozloučit. Víš, ...mám rakovinu, zjistilo se to docela pozdě...Léčbu jsem odmítla....Žiju na morfiu, často hluboce usínám. Požádala jsem o eutanázii...Kdy k tomu dojde je jen otázka dnů. Musela jsem tě naposledy vidět, ucítit tvou vůni....“ Hlas se jí zlomí, polkne naprázdno.
Se zděšeným výrazem se k ní Max otočí: „Ale Karlo, to je strašný!“ Slzy se mu derou nekontrolovaně do očí. „Co tvoje rodina, máš přece děti? ...Proč?“
Karla k němu přitiskne svou tvář zkrabatělou bolestí: „Neboj, má rodina je na můj odchod připravena. Jen jsem ti chtěla říct, že jsi pro mě nebyl jenom přítel....Celou dobu jsem tě milovala a přála si být s tebou. Mrzelo mě, že ses se mnou už nechtěl scházet. Měli jsme tolik společného.“
Max se zarazí. Neví, co má říct, je to jako noční můra. „Já vím, všechno mi došlo, když jsi mi poslala své básně. Ale nemohl jsem jinak. Mám tři děti, nechtěl jsem je ztratit a ublížit Sylvě. Věř mi, moc mě to mrzí. Zasloužila sis toho ode mě víc.“ Posadí se na kraj postele a hlesne: „Pojď, pomůžu ti se obléci a odvezu tě. Jen něco rychle vyřídím.“
Ve spěchu na sebe hodí oblečení poházené na koberci a vytáhne z kapsy kalhot svůj telefon. Zmáčkne tlačítko a Karla slyší: „Sylvo, prosím tě, dnes odpoledne se postarej o děti. Přijdu později. Proč? Na to teď není čas. Co je důležitější než naše rodina? Neptej se, vysvětlím ti to potom. Je to otázka života a smrti.“ Zastrčí mobil zpátky, poté se vrátí ke Karle a pomůže jí se zvednout. Slabostí se s ní všechno zatočí. Max ji tiskne k sobě a nepouští. „Radši zůstaň sedět, ať mi nespadneš do náruče.“ mrkne na ni a pokusí se o vtip. Smysl pro ironii a sarkasmus je nenávratně spojoval.
Navlékne na Karlu opatrně rudé hedvábné šaty a černý vlněný svrchník, přečísne hřebenem něžně její neposednou kaštanovou kštici, nazuje jí vkleče černé lodičky. Má tak hubené tělo, ale stále vypadá krásně a vznešeně, říká si. Pak jí nabídne své rámě ke svému vozu zaparkovanému před hotelem. Když jí zapne bezpečností pás, přejede jí hravě po paži. Karla ten dotek důvěrně zná, je to znamení, že se nemá ničeho obávat. .
Čelní sklo zamlžuje jejich horký dech. Oba mlčí, jen oči se jim rosí. Když Max nastartuje, Karlu najednou přepadne panika: „Tolik jsem ti toho chtěla říct a zbývá nám míň než hodina.“ Nato se roztřese zimou, strachem i zoufalstvím zároveň.
Maxovi těžkne noha. Instinktivně se zastavuje na každém semaforu, jakoby se všude rozsvítila červená. Přepadá ho sklíčenost a výčitky svědomí: „Promiň, byl jsem zbabělec. Jsi moc přitažlivá a talentovaná žena. Nechtěl jsem tě v životě brzdit. Vždyť já jsem takovej loser...“ poškrábe se na skráni a šeptne: „ Mám tě moc rád!“
Karla se v myšlenkách vrací pár roků nazpět: „Víš, co mě mrzí? Že když jsme se rozcházeli, slíbil jsi, že mi nakreslíš tři obrázky... Nikdy jsi mi je nedal.,,“, zalkne se.
Max se zarazí. K čertu, na to úplně zapomněl! Sylva si tenkrát přála pár grafik pro dekoraci jejich nového domu a on neměl žádnou inspiraci, tak jí nabídl ty, co vytvořil pro Karlu. Nikdy by si nepomyslel, že Karle na tom slibu tolik záleželo.
--------------------
Vejdou prosklenými dveřmi s nápisem onkologie do šedivé dezinfekcí zapáchající chodby. Karlu na oddělení již čekají. Ošetřovatel je hned odvede do sterilního pokoje s bílým polohovacím lůžkem, na které Karlu uloží. Vyhrne jí rukáv šatů, přilepí na její průsvitnou pokožku čerstvou morfiovou náplast a do zápěstí jí vpíchne kapačku.
Max stojí opodál. Slova mu připadají malicherná, chytí ji tedy za ruku. Karla na něj pohlédne svýma pomněnkovýma očima: „Vím, Maxi, že tentokrát mě opustíš napořád. Ta nesnesitelná bolest není rakovina, ale že už není naděje, že budeme spolu...že mě už nikdy nepolíbíš ani nepohladíš.“ a rozpláče se.
Max ji obejme, hluboce a opravdově. Konečně cítí, o čem tolik pochyboval. I jemu se z očí řinou slzy. Měl by jí to říct? Co když ji to bude ještě více bolet? Nejde to. Dlouze ji tedy políbí, zavrtí hlavou, jak to dělal, když do sebe byli bláznivě zamilovaní, a mukne: „Nezlob, brzy se uvidíme!“ Potom se otočí k vcházejícímu ošetřovateli: „Můžete zavolat její rodinu prosím?“ A utíká domů, musí splnit svůj slib.
----------------------
Za čtyři dny Max vstupuje na nemocniční oddělení a v podpaží třímá tři obrázky pro Karlu. Dveře jejího pokoje jsou otevřené, postel ustlaná a prázdná.
Procházející zdravotní sestra na něj pohlédne: „Hledáte někoho?“
Zmateně se zeptá: „Prosím, kde najdu Karlu Bernard?“
Sestra svraští obočí: „Vy jste příbuzný?“
Chvějíc se Max ze sebe vysouká: „Ano, partner.“
Žena popojde k němu:„ Pacientka dostala včera souhlas k provedení eutanázie. Uspali jsme ji před hodinou v přítomnosti její rodiny. Je mi to líto.“
V nehostinné chodbě pokryté linoleem Maxův krok náhle ztěžkne, srdce se mu rozbuší a dech zkrátí. Karla odešla! Navždy! Přísahala mu přitom, že tu pro něj bude napořád! Čekala na něj. Jen on si toho nevšímal...
V tom z kanceláře do chodby vyjde truchlící prošedivělý muž držící v klepajících se prstech listinu se jménem Karla Bernard. Nemá sílu mu pohlédnout do očí.
Zadání:
Napište povídku s tragickou zápletkou.
Max se rozhlédne po hotelové hale a zamíří si to k rudému sametovému křeslu u výtahu, kde Karla sedí s nohou přehozenou přes druhou a čte si Le Monde. Její zlatové vlasy jsou sestřižené do polodlouhého volného mikáda a vykukují pod nimi divně strhané rysy. Když se k ní přiblíží, aby ji obejmul a políbil, vykouzlí na své tváři podmanivý úsměv a překvapivě pomalu se zvedne: „Jsem ráda, že jsi přišel!“ Max se usměje a snaží se žertovat: ‚Kdo by té luxusní nabídce odolal! Ty a tento hotel...“ Karla vytáhne z kapsy kabátu klíč: „Pojedeme nahoru?“, popojde k výtahu a zmáčkne tlačítko.
„Počkej, ty se nebojíš...?“ zalapá Max po dechu.
„Čeho? Že si zahrajeme ve výtahu tu scénu, co jsme si před pár lety společně napsali?“
Její nenucenost ho vzrušuje, stále je pro něj přitažlivá. Sice tu něco nehraje, ale to zjistí později. Jakmile se dveře výtahu za nimi zavřou, přitiskne ji ke stěně a začne vášnivě líbat. Karla je překvapená, ale šťastná.
--------------------
„Počkej, ty se nebojíš...?“ zalapá Max po dechu.
„Čeho? Že si zahrajeme ve výtahu tu scénu, co jsme si před pár lety společně napsali?“
Její nenucenost ho vzrušuje, stále je pro něj přitažlivá. Sice tu něco nehraje, ale to zjistí později. Jakmile se dveře výtahu za nimi zavřou, přitiskne ji ke stěně a začne vášnivě líbat. Karla je překvapená, ale šťastná.
--------------------
„Karlo, spíš? Budu se muset vrátit do práce!“ zašeptá Max a konečky prstů přejede po jejím nahém rameni a ňadru. Políbí ji do hebkých zvlněných vlasů rozprostřených na prostěradle. Ani se nepohne.
„Karlo, proboha, probuď se!“ Její netečnost ho znepokojuje. Nakloní se nad ni a poplácá ji zlehka po bledé tváři. „Karlo, co ti je?“
Před chvíli pod ním v téhle hotelové posteli sténala rozkoší a smála se, nyní tu její tělo leží zemdlené v jeho náruči. Položí jí hlavu na polštář a vyskočí z postele. Trocha vody ji snad probere.
Stříkne jí do obličeje pár kapek a Karla pootevře znavená víčka. Max jí přiblíží sklenici ke rtům: „Napij se, Karlo! Co se děje? Omdlela jsi.“ Karla do sebe nasaje chladnou tekutinu a pozvolna přichází k sobě. Pak unaveným hlasem prosí: „Je mi zle. Odvezeš mě na kliniku?“
Max si k ní přilehne a položí jí svou paži kolem ramen. Znejistí: „Jsi nemocná?“
Přišel moment, kdy Karla musí s pravdou ven. Nabere všechnu svou zbývající sílu: „Chtěla jsem tě vidět tady...Vzpomínáš? Poprvé jsme se tu spolu milovali. A teď se tu chci s tebou rozloučit. Víš, ...mám rakovinu, zjistilo se to docela pozdě...Léčbu jsem odmítla....Žiju na morfiu, často hluboce usínám. Požádala jsem o eutanázii...Kdy k tomu dojde je jen otázka dnů. Musela jsem tě naposledy vidět, ucítit tvou vůni....“ Hlas se jí zlomí, polkne naprázdno.
Se zděšeným výrazem se k ní Max otočí: „Ale Karlo, to je strašný!“ Slzy se mu derou nekontrolovaně do očí. „Co tvoje rodina, máš přece děti? ...Proč?“
Karla k němu přitiskne svou tvář zkrabatělou bolestí: „Neboj, má rodina je na můj odchod připravena. Jen jsem ti chtěla říct, že jsi pro mě nebyl jenom přítel....Celou dobu jsem tě milovala a přála si být s tebou. Mrzelo mě, že ses se mnou už nechtěl scházet. Měli jsme tolik společného.“
Max se zarazí. Neví, co má říct, je to jako noční můra. „Já vím, všechno mi došlo, když jsi mi poslala své básně. Ale nemohl jsem jinak. Mám tři děti, nechtěl jsem je ztratit a ublížit Sylvě. Věř mi, moc mě to mrzí. Zasloužila sis toho ode mě víc.“ Posadí se na kraj postele a hlesne: „Pojď, pomůžu ti se obléci a odvezu tě. Jen něco rychle vyřídím.“
Ve spěchu na sebe hodí oblečení poházené na koberci a vytáhne z kapsy kalhot svůj telefon. Zmáčkne tlačítko a Karla slyší: „Sylvo, prosím tě, dnes odpoledne se postarej o děti. Přijdu později. Proč? Na to teď není čas. Co je důležitější než naše rodina? Neptej se, vysvětlím ti to potom. Je to otázka života a smrti.“ Zastrčí mobil zpátky, poté se vrátí ke Karle a pomůže jí se zvednout. Slabostí se s ní všechno zatočí. Max ji tiskne k sobě a nepouští. „Radši zůstaň sedět, ať mi nespadneš do náruče.“ mrkne na ni a pokusí se o vtip. Smysl pro ironii a sarkasmus je nenávratně spojoval.
Navlékne na Karlu opatrně rudé hedvábné šaty a černý vlněný svrchník, přečísne hřebenem něžně její neposednou kaštanovou kštici, nazuje jí vkleče černé lodičky. Má tak hubené tělo, ale stále vypadá krásně a vznešeně, říká si. Pak jí nabídne své rámě ke svému vozu zaparkovanému před hotelem. Když jí zapne bezpečností pás, přejede jí hravě po paži. Karla ten dotek důvěrně zná, je to znamení, že se nemá ničeho obávat. .
Čelní sklo zamlžuje jejich horký dech. Oba mlčí, jen oči se jim rosí. Když Max nastartuje, Karlu najednou přepadne panika: „Tolik jsem ti toho chtěla říct a zbývá nám míň než hodina.“ Nato se roztřese zimou, strachem i zoufalstvím zároveň.
Maxovi těžkne noha. Instinktivně se zastavuje na každém semaforu, jakoby se všude rozsvítila červená. Přepadá ho sklíčenost a výčitky svědomí: „Promiň, byl jsem zbabělec. Jsi moc přitažlivá a talentovaná žena. Nechtěl jsem tě v životě brzdit. Vždyť já jsem takovej loser...“ poškrábe se na skráni a šeptne: „ Mám tě moc rád!“
Karla se v myšlenkách vrací pár roků nazpět: „Víš, co mě mrzí? Že když jsme se rozcházeli, slíbil jsi, že mi nakreslíš tři obrázky... Nikdy jsi mi je nedal.,,“, zalkne se.
Max se zarazí. K čertu, na to úplně zapomněl! Sylva si tenkrát přála pár grafik pro dekoraci jejich nového domu a on neměl žádnou inspiraci, tak jí nabídl ty, co vytvořil pro Karlu. Nikdy by si nepomyslel, že Karle na tom slibu tolik záleželo.
--------------------
Vejdou prosklenými dveřmi s nápisem onkologie do šedivé dezinfekcí zapáchající chodby. Karlu na oddělení již čekají. Ošetřovatel je hned odvede do sterilního pokoje s bílým polohovacím lůžkem, na které Karlu uloží. Vyhrne jí rukáv šatů, přilepí na její průsvitnou pokožku čerstvou morfiovou náplast a do zápěstí jí vpíchne kapačku.
Max stojí opodál. Slova mu připadají malicherná, chytí ji tedy za ruku. Karla na něj pohlédne svýma pomněnkovýma očima: „Vím, Maxi, že tentokrát mě opustíš napořád. Ta nesnesitelná bolest není rakovina, ale že už není naděje, že budeme spolu...že mě už nikdy nepolíbíš ani nepohladíš.“ a rozpláče se.
Max ji obejme, hluboce a opravdově. Konečně cítí, o čem tolik pochyboval. I jemu se z očí řinou slzy. Měl by jí to říct? Co když ji to bude ještě více bolet? Nejde to. Dlouze ji tedy políbí, zavrtí hlavou, jak to dělal, když do sebe byli bláznivě zamilovaní, a mukne: „Nezlob, brzy se uvidíme!“ Potom se otočí k vcházejícímu ošetřovateli: „Můžete zavolat její rodinu prosím?“ A utíká domů, musí splnit svůj slib.
----------------------
Za čtyři dny Max vstupuje na nemocniční oddělení a v podpaží třímá tři obrázky pro Karlu. Dveře jejího pokoje jsou otevřené, postel ustlaná a prázdná.
Procházející zdravotní sestra na něj pohlédne: „Hledáte někoho?“
Zmateně se zeptá: „Prosím, kde najdu Karlu Bernard?“
Sestra svraští obočí: „Vy jste příbuzný?“
Chvějíc se Max ze sebe vysouká: „Ano, partner.“
Žena popojde k němu:„ Pacientka dostala včera souhlas k provedení eutanázie. Uspali jsme ji před hodinou v přítomnosti její rodiny. Je mi to líto.“
V nehostinné chodbě pokryté linoleem Maxův krok náhle ztěžkne, srdce se mu rozbuší a dech zkrátí. Karla odešla! Navždy! Přísahala mu přitom, že tu pro něj bude napořád! Čekala na něj. Jen on si toho nevšímal...
V tom z kanceláře do chodby vyjde truchlící prošedivělý muž držící v klepajících se prstech listinu se jménem Karla Bernard. Nemá sílu mu pohlédnout do očí.
Zadání:
Napište povídku s tragickou zápletkou.
