„Psst.... dědo? Dědo, jsi vzhůru?“
„Jacobe,“ proberu se a prudce vstanu na nohy. Zaskuhrám bolestí, ztratím rovnováhu a upadnu na dřevěná prkna se zbytky slámy na kterých jsem usnul.
„Jacobe...“ pokusím se znovu zavolat chlapcovo jméno, ale nedostatek slin v ústech mi v tom brání. V baráku panuje klid, jen někdo občas zakašle, ale Jacob to není. Je pryč. Nejspíš to byl jen sen.
Pokusím se podepřít, abych se obrátil na druhý bok. Ruce se mi roztřesou, každým dnem jsem čím dál slabší. Stěží zavírám a otevírám víčka. Mým tělem pulsuje bolest a zastavuje pod vystouplými žebry, kam jsem se při pádu uhodil. Většina vězňů kolem už je vzhůru, každou noc se mačkáme na sebe jako sardinky na třípatrových palandách, aby nám bylo teplo, přestože je léto.
„Přežili jsme další den,“ zaslechnu rozhovor dvou vězňů, přešlapujících bosýma nohama v blátě.
Jejich otrhané hadry na nich jen visí. „Tedy někteří z nás“ dodá tiše, když kolem nich skupinka mužů vynáší dalšího mrtvého.
,,Je čas,” pomyslím při pohledu na nebožtíkovu tvář. Vytáhnu kus papíru s tužkou, co jsem u sebe uschoval pro poslední vzkaz.
Má drahá Magdo, píšu. Vyměnil jsem boty za tužku a papír. Teď už mi nebudou k ničemu. Píši ti vzkaz do nebe, již brzy budeme spolu. Často na Tebe myslívám. Tyto dny, kdy nás při těžké práci pálí slunce do zad a naše těla sténájí bolestí se dívám na nebe a vidím Tebe. Tady v říši hladu, zimy a všudypřítomné smrti čas stojí. Nenáviděn za to, že jsem se narodil, takhle jsem dopadl. Jsem rád, že ses tohohle nedožila, má lásko. Včera odvedli Jacoba, ještě se nevrátil. Takový malý kluk, ten by se ti líbil, co jsem ho poznal pusu nezavřel. Říká mi dědo. Asi už jsem moc starý… Přimotal se do našeho bloku před měsícem. Jeho čistá láska a oči nevinného dítěte se tady v táboře staly mou nedílnou součástí. Jednou v noci mi šeptal do ucha, ptal se, co se stane, až zemře?
„Usneš,” vysvětlil jsem mu, „na hodně hodně dlouhou dobu, ale už se nikdy nevrátíš.“
„Dědo, slib mi, že ještě nepůjdeš spát,“ řekl. A já mu to slíbil, Magdaleno. Rychle jsem si ho přivlastnil. Byl jako můj syn, kterého jsem ti nikdy nemohl dát. Rozhodl jsem se, že musím přežít, že my musíme přežít! Dnes jsem se probudil do nového dne sám. Vzali mi ho. Dělal jsem, co jsem mohl. Odpusť. Tohle bude můj poslední dopis. Odcházím za tebou.
Ve věčnosti tvůj Ezra.
Dopíšu poslední větu. Z tváře mi stékají slzy a jako kapky dopadají na cár papíru, který je vsákne. Roztřesenými prsty dopis na rozloučenou roztrhám. Přitom se mi vyhrne rukáv potrhané košile s vytetovaným číslem na zápěstí. Označkovali nás jak dobytek, přitom nás tady nechávají tiše vymřít.
Vyjdu před dům. Venku už začíná pomalu svítat. Na nebi není ani mráčku. Zhluboka se nadechnu. Vzduch páchne močí a výkaly. Pofukuje letní vítr, který roznáší prach, vycházející z komínů a usedá na střechy domů a uniformy kolem procházejících vrahů, kteří se každý den opíjejí naší smrtí. Zakloním hlavu a zadívám se na nebe.
„Brzy budeme všichni spolu,“ řeknu tiše. „Ty, já a Jacob.“
„Hej ty!“ všimne si mě jeden z esesáků. Na nic nečekám, seberu zbytek sil se. Rozběhnu se mezi baráky k elektrickému oplocení. Každý můj krok je, jako by mi zaráželi střepy do nohou.
„Hej ty!“ všimne si mě jeden z esesáků. Na nic nečekám, seberu zbytek sil se. Rozběhnu se mezi baráky k elektrickému oplocení. Každý můj krok je, jako by mi zaráželi střepy do nohou.
„Zastav, Žide. Stůj!“
Esesák mi je v patách.
„Nikdy!“ zahuhlám. Běžím dál. Nemůžu popadnout dech. Povrch mi klouže pod nohama, do očí se mi vlévají další slzy, už jsem tak blízko cíli. Můžu to ukončit, musím to ukončit! Na druhé straně, kde vystavěly další budovy někde někdo přešlapuje. Čím jsem blíž, tím víc rozpoznávám siluetu malého chlapce.
„Dědo, dědo,“ mává na mě. Je to on.
„Jacobe,“ zastavím se.
Pak uslyším výstřel.
Zadání:
Ernest Hemingway řekl, že každý opravdový příběh končí smrtí.Takže napište tragédii. Nezapomeňte:
1/ že tragédie není jen pouhým zobrazením utrpení.
2/ Dále, že hlavní hrdina by měl na něčem lpět a jeho lpění by mělo být vyřčeno.
3/ A na tři nejdůležitější věci: začátek, prostředek a konec. Obzvláště silný závěr je nutný! Závěr, který čtenáři nepřináší poučení, působí, jako by postrádal moment katarze - tu vnitřní očistu člověka, která následuje po dramatickém zážitku ohrožení nebo setkání se zlem. Zkrátka tragédie bez katarze přestává být tragédií.
