Blížíme se taxíkem přes závĕsný most La Salve Zubia. Jeho obří hypermoderní slavobránou proklouzneme až příliš rychle. Jsme v Bilbau, tři staré kamarádky na výletĕ za starou kulturou staré Evropy.
Monstrum trůní hned za mostem vpravo, přímo v historickém centru na břehu řeky Nervion, která se 15 km dále vlévá do Biskajského zálivu.
Během tĕch 3 dní, kdy se okolo nĕj pořád motáme, objíždíme ho po řece, obhlížíme z lanovky Artxanda nebo si k němu vyšlapujeme po širokých bulvárech krokem úspěšného poutníka, nás ta blýskavá megahračka okouzlí a zmámí tak důkladnĕ jako málokterá jiná stavba našich pravidelných toulek rozličnými městy.
Nejdříve pročesáváme staré město. Má jen 7 ulic, zato nejméně 700 barů a tavern s neuvěřitelnĕ kreativními Pintchos, místními Tapas. Platí se podle počtu párátek, vše je levné a čerstvé, od hřebínku z kohoutka přes Bacalao neboli tresku ze severu až po všechny druhy krevet tohoto světa. Je třeba mít se na pozoru. Utápíme se v olivovém oleji s chorizem, černá Paella barví chrup a kopce majonézy připomínají Hrnečku vař.
Naštěstí se dá vše spláchnout Tschakoli, lehkým suchým bílým vínem, které se tváří bezbublinkovatĕ, překvapí ovšem po delší konzumaci charakterem portugalského Vinho Verde.
Místní jazyk baskičtina (Euskara) je slyšet hlavně mezi staroušky, posedávají na lavičkách na nábřeží a v četných parcích, často doprovázeni dospívajícími vnučkami. Vše dělá klidný a
idylický dojem. Katalánské balkónky s opečovávanou zelení zdobí eklektické fasády vysokých řad domů. Gotická katedrála naopak působí spíš drobnĕ, o to víc se v ní vyjímá tabulka s omluvou všem sexuálním obĕtem diecéze. Jsme v zemi Opus Dei, procesí s kápĕmi a svatojakubských poutí.
Je čas na apoteózu a hlavní magnet regionu.
Naše privátní Santiago nás uvítá psem, nebo spíš nadrozmĕrným štĕnĕtem Poppym, 12ti metrovým terrierem z květin od Jeffa Koonse. Tento
maskot celého Bilbaa má symbolizovat optimismus a tak nĕjak hlídat hlavní vchod do té obří skládačky za svými zády. Ta není symetrická ani asymetrická, svĕtlá ani tmavá, je vždycky obojí. Skládá se z pískovce, skla a títánu. Díky tomu mĕní barvy a zdá se být pořád v pohybu. Chodí, létá i pluje, a každým nečekaným záhybem a oblou stĕnou zároveň zdraví a trochu i paroduje. Kvĕtina z papíru nebo hejno velryb, každý v ní
vidí nĕco jiného. To, co vidĕt chce. To, co pak už nechce nikdy zapomenout. Svĕtlo a majestát nádhery, která ovládla mĕsto a zlomila jeho tvrdý šarm...
Vevnitř nás čeká samo srdce ptáka neboli atrium s pádesátimetrovou výškou a nepravidelnými cestami z poschodí do poschodí a z galerie do galerie. Samá překvapení. Tančící domy z pražského nábřeží před námi houpají mambo, a tvůrci filmů Harryho Pottera svými pohyblivými schody v Bradavičkách už tolik nezaskočí. Všude oči ze skla, trochu i ta sympatická megalomanie Gaudího. Cítíte, že jste ve Španělsku.
Co ovšem vůbec španĕlské a vůbec baskické není, to jsou samotné exponáty. Nacházíte se na světové výstavĕ a díváte se na svĕtová díla od tvůrců jako Rothko, Warhol nebo Lichtenstein. Nikdo místní, anebo jen minimálně. Toto muzeum nemá společného s Baskickem vlastnĕ nic.
Lokální umĕlci se vztekají, že peníze mĕsta šly tímto způsobem na cizí kulturu. Ovšem kdy začíná být kultura cizí ?
Když se o návrhu ve mĕstĕ hlasovalo, řádila v regionu ještě teroristická organizace ETA , přístav byl už dávno v demolici a vĕtšina mocipánů rozhodně chtĕla investovat spíš do průmyslu než do kultury.
A teď? Co lze zažít, co je z toho teď...? Skoro třicet let poté ?
Sleduji jednu z povedenĕjších instalací výstavy.
Jde o časovou synchronii, na elektrických sloupcích bĕhají stejné krátké a časté vĕty mezilidského vztahu, ovšem různým tempem, takže se za nĕjakou dobu soulad sloupců promění v protiklad. Ze "chci Tĕ" se stane "nechci Tě", z "dám Ti" "nedám Ti".
Jak prosté a jak silné.
Týká se to jenom mě? Jen proto, že jsem to dešifrovala? Vĕtšina návštĕvníků prochází sály s potištĕnými vzkazy Barbary Kruger a podobných spíš lhostejnĕ, zato stĕny a výklenky jsou pozorovány a foceny s nadšením a láskou k detailu....
Asi trochu příliš krásná dívka na ten obsah, napadá mě. Tak nĕjak chceme všichni jen ten škraloup.
Ale co jinak dát do tak úžasného obalu? Kosti svatých? Compostela je ještě tak 6 dní pochodu...
Na čerstvém vzduchu při východu z atria k řece hledáme únik z duševních bouří. A ejhle, ani u vody nebude spočinutí. Ze zadní strany muzea totiž číhá černočerný pavouk a velikostí konkuruje obřímu hafánkovi při vstupu. Devítimetrové nekompromisnĕ vztyčené osminohy a pod hlavičkou láskyplnĕ zabalených 26 mramorových vajec velikosti ruksaku. To zvíře se jmenuje Maman, maminka, a není jisté, jestli z řeky právĕ vylézá a chystá se navštívit paní Kruger nebo před jejími slogany naopak utíká. Jeho autorku Louise Bourgeois sice máme nastudovanou a snažíme se její delikátní poslání nĕjak zpracovat, jako matky bychom ovšem takhle zvĕčnĕny být rozhodně nechtĕly.
Je to nĕmý výkřik za výstavou a zároveň jeho pravá závorka, patřící k Poppymu jako veselému kýči.
Stmívá se.
Ztĕžklé umĕním se pomalu ploužíme futuristickým okruhem pryč od Arachne, právě zahalované do umĕlé mlhy instalace Yvese Kleina.
A dlouhovlasý kytarista u blízkého parku nesměle, ale čistĕ brouká: Let it be....
idylický dojem. Katalánské balkónky s opečovávanou zelení zdobí eklektické fasády vysokých řad domů. Gotická katedrála naopak působí spíš drobnĕ, o to víc se v ní vyjímá tabulka s omluvou všem sexuálním obĕtem diecéze. Jsme v zemi Opus Dei, procesí s kápĕmi a svatojakubských poutí.
Je čas na apoteózu a hlavní magnet regionu.
maskot celého Bilbaa má symbolizovat optimismus a tak nĕjak hlídat hlavní vchod do té obří skládačky za svými zády. Ta není symetrická ani asymetrická, svĕtlá ani tmavá, je vždycky obojí. Skládá se z pískovce, skla a títánu. Díky tomu mĕní barvy a zdá se být pořád v pohybu. Chodí, létá i pluje, a každým nečekaným záhybem a oblou stĕnou zároveň zdraví a trochu i paroduje. Kvĕtina z papíru nebo hejno velryb, každý v ní
vidí nĕco jiného. To, co vidĕt chce. To, co pak už nechce nikdy zapomenout. Svĕtlo a majestát nádhery, která ovládla mĕsto a zlomila jeho tvrdý šarm...
Vevnitř nás čeká samo srdce ptáka neboli atrium s pádesátimetrovou výškou a nepravidelnými cestami z poschodí do poschodí a z galerie do galerie. Samá překvapení. Tančící domy z pražského nábřeží před námi houpají mambo, a tvůrci filmů Harryho Pottera svými pohyblivými schody v Bradavičkách už tolik nezaskočí. Všude oči ze skla, trochu i ta sympatická megalomanie Gaudího. Cítíte, že jste ve Španělsku.
Co ovšem vůbec španĕlské a vůbec baskické není, to jsou samotné exponáty. Nacházíte se na světové výstavĕ a díváte se na svĕtová díla od tvůrců jako Rothko, Warhol nebo Lichtenstein. Nikdo místní, anebo jen minimálně. Toto muzeum nemá společného s Baskickem vlastnĕ nic.
Lokální umĕlci se vztekají, že peníze mĕsta šly tímto způsobem na cizí kulturu. Ovšem kdy začíná být kultura cizí ?
Když se o návrhu ve mĕstĕ hlasovalo, řádila v regionu ještě teroristická organizace ETA , přístav byl už dávno v demolici a vĕtšina mocipánů rozhodně chtĕla investovat spíš do průmyslu než do kultury.
A teď? Co lze zažít, co je z toho teď...? Skoro třicet let poté ?
Sleduji jednu z povedenĕjších instalací výstavy.
Jde o časovou synchronii, na elektrických sloupcích bĕhají stejné krátké a časté vĕty mezilidského vztahu, ovšem různým tempem, takže se za nĕjakou dobu soulad sloupců promění v protiklad. Ze "chci Tĕ" se stane "nechci Tě", z "dám Ti" "nedám Ti".
Jak prosté a jak silné.
Týká se to jenom mě? Jen proto, že jsem to dešifrovala? Vĕtšina návštĕvníků prochází sály s potištĕnými vzkazy Barbary Kruger a podobných spíš lhostejnĕ, zato stĕny a výklenky jsou pozorovány a foceny s nadšením a láskou k detailu....
Asi trochu příliš krásná dívka na ten obsah, napadá mě. Tak nĕjak chceme všichni jen ten škraloup.
Ale co jinak dát do tak úžasného obalu? Kosti svatých? Compostela je ještě tak 6 dní pochodu...
Na čerstvém vzduchu při východu z atria k řece hledáme únik z duševních bouří. A ejhle, ani u vody nebude spočinutí. Ze zadní strany muzea totiž číhá černočerný pavouk a velikostí konkuruje obřímu hafánkovi při vstupu. Devítimetrové nekompromisnĕ vztyčené osminohy a pod hlavičkou láskyplnĕ zabalených 26 mramorových vajec velikosti ruksaku. To zvíře se jmenuje Maman, maminka, a není jisté, jestli z řeky právĕ vylézá a chystá se navštívit paní Kruger nebo před jejími slogany naopak utíká. Jeho autorku Louise Bourgeois sice máme nastudovanou a snažíme se její delikátní poslání nĕjak zpracovat, jako matky bychom ovšem takhle zvĕčnĕny být rozhodně nechtĕly.
Je to nĕmý výkřik za výstavou a zároveň jeho pravá závorka, patřící k Poppymu jako veselému kýči.
Stmívá se.
Ztĕžklé umĕním se pomalu ploužíme futuristickým okruhem pryč od Arachne, právě zahalované do umĕlé mlhy instalace Yvese Kleina.
A dlouhovlasý kytarista u blízkého parku nesměle, ale čistĕ brouká: Let it be....
