18. listopadu 2025

Dovolená v NDR - napsala Dana Volfová

"Ten motor má nějak divnej zvuk," říkám tiše. Vím, že o našem modrém trabantím broučkovi nesmím mluvit špatně, mohlo by se nám to vymstít.
Po chvíli je to jasné. 
"Jedem jen na jeden válec," připouští manžel. Já tomu nerozumím, s fyzikou jsem na štíru a řidičák nemám. Je mi však jasné, že to nevěští nic dobrého. Kromě zvuku jsem si také všimla, že jedeme trochu rychleji než průměrný hlemýžď. Dívám se na hodinky a v duchu počítám, jestli je v našich silách dorazit do Warnemunde včas. Ještě dnes se potřebujeme s dětmi ubytovat v rekreačním středisku stavebního závodu, který má družbu s mým zaměstnavatelem. Nevypadá to dobře. Jak dlouho tam na nás asi budou čekat?
"Proč zastavuješ?" řvu na manžela.
"Tamhleten trabant má problémy. Musíme mu pomoct."
"My? Sami máme problém a těžko dorazíme na místo včas."
"To bude chvilka. Vem si slovník a pojď se mnou."

"Gruss got," pozdraví manžel bodrého Němce středního věku v typických kožených kraťasech a hned začne prověřovat motor jeho auta. Pak mu řekne výmluvnými posuňky, aby zkusil nastartovat. 
Nic. 
eště jednou a ještě jedno nic. 
Mávne rukou směrem ke mně: "Řekni mu, že je to palec od rozdělovače. Musí se vyměnit. Jestli ho nemá, musí do autodílny."
Rychle hledám ve slovníku a pak se to pokusím svojí příšernou němčinou přetlumočit. 
Němec poděkuje a kývne hlavou na pozdrav.
Pokračujeme v cestě ještě několik hodin. Usínám a budí mě jen dva střídající se dětské hlasy: 
"Kdy už tam budem?"
"Je to ještě daleko?" 
A taky: "Mám hlad/žízeň, chce se mi čůrat a to je ale nuda."
Konečně jsme v cíli. Uvnitř se svítí. Stihli jsme to.

Po pár dnech dojde manželovi, že by se měl pokusit dát auťák do pořádku před cestou zpátky. 
Obklopí ho několik německých chlapíků, ubytovaných v témže rezortu. Přinášejí nářadí ze svých aut. Jednotlivé kousky mají pečlivě vyrovnané podle druhu, velikosti a snad i podle barev. Všechno se leskne jako psí kulky. Nad motorem však dlouho vrtí hlavou.
Ale nakonec motor přece jen zase přede tak, jak má. 
Skopčáci se rozcházejí a tváří se uznale.
Jdeme nakoupit a mě napadne upéct něco českého a pomocníkům tak poděkovat. Není jednoduché sehnat podobné suroviny, z jakých jsem zvyklá píct, ale s improvizací mám dost zkušeností i u nás doma. A nejen při vaření.

Naše dovolená uteče jako voda. 
Užili jsme si chladné moře s medúzami i pár výletů. Dětem se nejvíc líbilo mořské muzeum ve Stralsundu, něco takového viděly poprvé. Také si chodily hrát s novými kamarády, a já si bláhově myslela, že se třeba trochu přiučí cizí řeči.
Když jsme se chystali odjet, přišli k nám dva malí němečtí chlapci a jeden z nich se česky zeptal s německým přízvukem: „Může Ondra ven?“