„Já nevím, Joshi.“
„Nech už toho, Charlotto!“
„A je to dobrý nápad?“ zatahám ho za rukáv.
„Jasně že je! S klukama to tak děláme pořád!“ vrazí mi proutěný košík a přidá do kroku.
„A... a pan Stevenson to ví?“ popoběhnu za ním.
To ho rozesměje. „Zbláznila ses, víš jak nám říká?“ zvážní.
„Jak?“
„Říká, že jsme zkurvený negři.“
„Co to znamená?“ zeptám se nechápavě. Sotva to dořeknu, něco se šustne v poli.
Leknutím se zastavím na místě, Josh zpomalí. Zíráme na šustící kukuřici. Z pole vyletí jen pár ptáků k nebi.
„Jsme tady!“ vytrhne mě Josh z mého vzpomínání. Polknu. Stevensův dům, no dům spíš barabizna, která každý den děkuje za to, že ještě stojí. V naší čtvrti mu říkáme „killer‘s house“ to protože se o starém Stevensovi, povídá, že prý zabil svojí ženu a pohřbil ji tady na zahradě.
„Možná, že leží přímo tady,“ zasměje se Josh jako by mi četl myšlenky.
„Já chci domů, Joshi,“ zakňourám.
„Neboj, ten starý blázen určitě chrápe, jeho jen tak nic neprobudí. Leda by už taky bylo po něm,“ mrkne na mě a vyšplhá na jabloň. Blbeček. Sednu si na bobek.
„Nech už toho, Charlotto!“
„A je to dobrý nápad?“ zatahám ho za rukáv.
„Jasně že je! S klukama to tak děláme pořád!“ vrazí mi proutěný košík a přidá do kroku.
„A... a pan Stevenson to ví?“ popoběhnu za ním.
To ho rozesměje. „Zbláznila ses, víš jak nám říká?“ zvážní.
„Jak?“
„Říká, že jsme zkurvený negři.“
„Co to znamená?“ zeptám se nechápavě. Sotva to dořeknu, něco se šustne v poli.
Leknutím se zastavím na místě, Josh zpomalí. Zíráme na šustící kukuřici. Z pole vyletí jen pár ptáků k nebi.
„Díky bohu,“ uleví se mi, setřu si pot z čela. Josh se na mě zase mračí.
„Znamená to,“ vyrve mi proutěný košík ze sevření, „že jsme černí a lidi to nemají rádi.“ Otočí se a jde dál. Při jeho slovech si vzpomenu na mámu. Jednou přišla s tím, že se potřebuje stavit ve městě, koupit nějaké léčivé kapky. Dlouho jsem ji přemlouvala, aby mě vzala s sebou.
„Je mi líto, nemám, co potřebujete!” opakoval pořád dokola tehdy ten chlap za pultem.
Mámě se už hrnuly slzy do očí.
„Prosím,” pípla.
„Je mi líto, nic nám neprodám, zkuste to jinde!“
„Znamená to,“ vyrve mi proutěný košík ze sevření, „že jsme černí a lidi to nemají rádi.“ Otočí se a jde dál. Při jeho slovech si vzpomenu na mámu. Jednou přišla s tím, že se potřebuje stavit ve městě, koupit nějaké léčivé kapky. Dlouho jsem ji přemlouvala, aby mě vzala s sebou.
„Je mi líto, nemám, co potřebujete!” opakoval pořád dokola tehdy ten chlap za pultem.
Mámě se už hrnuly slzy do očí.
„Prosím,” pípla.
„Je mi líto, nic nám neprodám, zkuste to jinde!“
Máma mě s brekem odvedla domů, zpátky do naší čtvrtě. Od té doby mě už do města nevzala.
„Jsme tady!“ vytrhne mě Josh z mého vzpomínání. Polknu. Stevensův dům, no dům spíš barabizna, která každý den děkuje za to, že ještě stojí. V naší čtvrti mu říkáme „killer‘s house“ to protože se o starém Stevensovi, povídá, že prý zabil svojí ženu a pohřbil ji tady na zahradě.
„Možná, že leží přímo tady,“ zasměje se Josh jako by mi četl myšlenky.
„Já chci domů, Joshi,“ zakňourám.
„Neboj, ten starý blázen určitě chrápe, jeho jen tak nic neprobudí. Leda by už taky bylo po něm,“ mrkne na mě a vyšplhá na jabloň. Blbeček. Sednu si na bobek.
Snažím se soustředit na to, jestli na zemi nenajdu další jablka, která by byla ještě k jídlu. Ale moje oči tikají tam a zpátky k domu. Přemýšlím, jakou měl asi dřív barvu, modrou, zelenou nebo bílou? Ve střeše jsou díry, stejně tak v oknech, jako kdyby někdo zkoušel hrát hru, kolikrát se do nich trefí kamenem.
Křivé dveře se zavrzáním pootevřou, ale vítr to není. Je horký letní den. Něco z nich vykoukne. Je to pes. Usadí na prahu domu a tiše nás pozoruje. Začnu se k němu nenápadně přibližovat, abych si ho lépe prohlédla. Vypadá staře, jeho srst je špinavá a mokrá, ale jeho oči říkají, že má duši. Něco mě k němu táhne, chci si ho pohladit, jenom na chviličku. Natahuju ruku, už zbývá jen pár krůčků. Už budu u tebe.
„Hej!“ ozve se odněkud mužský hlas.
Pes vyskočí na čtyři a rozštěká se. „Co tady sakra děláte?“
Srdce se mi zastaví. Je vzhůru. Zmateně se rozhlížím, odkud to přichází. Otočím se. Stevenson stojí u branky. Josh běží proti mně.
„Uteč,“ chytí mě za ruku a bereme nohy na ramena. Přeskočíme plot, chceme se ztratit v kukuřici.
„Stůjte, vy zkurvený negři.“
„Musíš.“
Stiskne mou ruku ještě více a kamsi semnou zahne.
„Skrč se,“ chytí mě za hlavu a silou mě donutí schovat se do klubíčka. Zacpávám si uši, ale cítím Stevensův dech, jeho kroky jsou všude kolem nás. Je úplně vším. Kukuřice kolem nás tančí. Josh mi naznačuje, abych zůstala zticha. Zavřu oči a čekám.
Čekáme, tak dalších deset minut, které se zdají jako věčnost, než nastane úplné ticho. Josh řekne, že jsme ho asi setřásli. Zvedne se ze země a očisťuje si kalhoty. Dá ruce v bok a zahledí se do dáli na dům.
„Musím se vrátit.“
„Zbláznils ses?!“
„Nechal jsem tam ten košík s jabky,“ rozhodí rukama a vykulí na mě oči. Mám chuť na něj začít řvát, brečet, žadonit, aby se tam už nikdy nevracel. Prosit ho, abychom jsme už šli domů. To všechno jsem mohla udělat. Přesto jsem seděla dál, topila se v hlíně uprostřed pole s kukuřicí a nevydala ze sebe ani hlásku. Josh bral mlčení jako souhlas a začal se rvát ven.
„Počkej tady a hlavně nekřič!“ naposledy se otočil a zahrozil mi zdviženým prstem. Blbeček.
Napínám uši, dokud nepřestanu slyšet to otravné šustění a vydám se za ním. V hlavě si přehrávám obrázek naší maminky, jak se jí asi bude líbit, až zjistí, že mě sem zatáhl.
Zastavím se na okraji a tiše sleduju, jak se Josh plíží k domu. Třikrát se ohlédne doleva, doprava, vypadá, že nikde nikdo. Vběhne na dvorek.
Křivé dveře se zavrzáním pootevřou, ale vítr to není. Je horký letní den. Něco z nich vykoukne. Je to pes. Usadí na prahu domu a tiše nás pozoruje. Začnu se k němu nenápadně přibližovat, abych si ho lépe prohlédla. Vypadá staře, jeho srst je špinavá a mokrá, ale jeho oči říkají, že má duši. Něco mě k němu táhne, chci si ho pohladit, jenom na chviličku. Natahuju ruku, už zbývá jen pár krůčků. Už budu u tebe.
„Hej!“ ozve se odněkud mužský hlas.
Pes vyskočí na čtyři a rozštěká se. „Co tady sakra děláte?“
Srdce se mi zastaví. Je vzhůru. Zmateně se rozhlížím, odkud to přichází. Otočím se. Stevenson stojí u branky. Josh běží proti mně.
„Uteč,“ chytí mě za ruku a bereme nohy na ramena. Přeskočíme plot, chceme se ztratit v kukuřici.
„Stůjte, vy zkurvený negři.“
Stevenson je nám v patách. Josh drtí mou ruku pevným stiskem, zakopávám, slzy mi stékají po tvářích. Ohlížím se pořád za sebe, jestli už jsme ho setřásly.
„Joshi, já už nemůžu,“ fňukám a snažím se popadnout dech.
„Joshi, já už nemůžu,“ fňukám a snažím se popadnout dech.
„Musíš.“Stiskne mou ruku ještě více a kamsi semnou zahne.
„Skrč se,“ chytí mě za hlavu a silou mě donutí schovat se do klubíčka. Zacpávám si uši, ale cítím Stevensův dech, jeho kroky jsou všude kolem nás. Je úplně vším. Kukuřice kolem nás tančí. Josh mi naznačuje, abych zůstala zticha. Zavřu oči a čekám.
Čekáme, tak dalších deset minut, které se zdají jako věčnost, než nastane úplné ticho. Josh řekne, že jsme ho asi setřásli. Zvedne se ze země a očisťuje si kalhoty. Dá ruce v bok a zahledí se do dáli na dům.
„Musím se vrátit.“
„Zbláznils ses?!“
„Nechal jsem tam ten košík s jabky,“ rozhodí rukama a vykulí na mě oči. Mám chuť na něj začít řvát, brečet, žadonit, aby se tam už nikdy nevracel. Prosit ho, abychom jsme už šli domů. To všechno jsem mohla udělat. Přesto jsem seděla dál, topila se v hlíně uprostřed pole s kukuřicí a nevydala ze sebe ani hlásku. Josh bral mlčení jako souhlas a začal se rvát ven.
„Počkej tady a hlavně nekřič!“ naposledy se otočil a zahrozil mi zdviženým prstem. Blbeček.
Napínám uši, dokud nepřestanu slyšet to otravné šustění a vydám se za ním. V hlavě si přehrávám obrázek naší maminky, jak se jí asi bude líbit, až zjistí, že mě sem zatáhl.
Zastavím se na okraji a tiše sleduju, jak se Josh plíží k domu. Třikrát se ohlédne doleva, doprava, vypadá, že nikde nikdo. Vběhne na dvorek.
Proutěný košík zůstal ležet pod jabloní. Vrhne se po něm a rychle posbírá popadaná jablka.
Zvedne se, jeho pohled zůstane na mě. Nemračí se, nevypadá vůbec naštvaně, že jsem neudělal to, co mi řekl. Prostě tam stojí, zíráme jeden na druhého jakoby se zastavil čas, přitom jde pár vteřin. Ozve se psí štěkot a dva výstřely za sebou.
Josh zavře oči a sesune se k zemi. A já začnu křičet.
