Dny ubíhaly a stavba se chýlila ke konci. Nastal čas připravit premiéru a slavnostní otevření divadla. Tajemníci pana továrníka vybrali člověka, který měl nad celým průběhem této akce technický dozor, a už zbývalo jen doladit pouze detaily a upřesňovalo se datum otevření divadla. Vše probíhalo podle harmonogramu.
V den D, byla to neděle, bylo naplánováno, že otevření pro veřejnost a pohoštění bude v odpoledních hodinách na zahradě divadla. Proslov pana továrníka bude večer, až bude úplná tma, aby v záři reflektorů vynikla jeho osobnost a dala tak nezapomenutelný zážitek všem přítomným.
V neděli odpoledne začali přicházet první návštěvníci a sedali si k připraveným stolům, kde se podávalo občerstvení. Náladu slavnostního odpoledne decentně podmalovávala živá hudba. Lidé se bavili, stoly a místa se zaplňovaly.
Když konečně nastala tma, pan továrník přijel a všichni kolem něj začali kontrolovat, zda je všechno připravené a zajištěné tak, aby bylo otevření divadla opravdu triumfální.
„Reflektory jsou na místě, mikrofon, provizorní podium, jmenovaný ředitel divadla je zde také, ale chybí skleněná tabule s velkým názvem divadla nad vchodem. Hrůza!!!“ kontroloval si úkoly podle seznamu tajemník. „Co je to za šlendryánství,“ rozčílil se a běžel shánět onoho člověka, který to měl všechno na starosti.
Pana továrníka narychlo a nenápadně odvedli jinam, aby si toho také nevšiml, a dělníci, kteří měli světelný nápis přidělat a zavěsit, to okamžitě a po tmě honem dodělali. Jakmile bylo všechno hotové, tajemník přivedl pana továrníka na podium, kde měl přednášet svůj slavnostní projev.
Hudba ztichla, světýlka nad stoly zhasla a pan ředitel divadla zazvonil na zvonec. A tak začalo první divadelní představení. Rozsvítily se reflektory namířené na pana továrníka a pan továrník v jejich záři děkoval všem, kteří se na stavbě podíleli. Divadlu popřál, aby bylo vždy plné hlediště, a na oplátku poděkoval ředitel panu továrníkovi za jeho kulturní a hlavně finanční přínos.
Pan továrník Akšebod pozdvihl sklenku se šampaňským směrem nad hlavní vchodové dveře a zvolal: „Tímto otevírám brány divadla, které se bude jmenovat – AKŠE…“ ale zarazil se, když se rozsvítil reflektor a ozářil skleněnou ceduli s názvem divadla. Překvapení diváci v zahradě jedním dechem polohlasně četli „DOBEŠKA“.
Když totiž dělníci, potmě přidělávali písmena na ceduli, tak je omylem připevnili v obráceném pořadí. A vyšel z toho tento krásný český název Dobeška. Pan továrník zpozorněl, ten omyl v mžiku pochopil, jeho jméno v názvu divadla bylo, ale opačně. Usmál se a znovu zvolal: „Ať žije divadlo DOBEŠKA!!!“
Nebo to bylo jinak?
Každý továrník na světě,
hoteliér nebo živnostník se snaží vydělat velké peníze, ale pak také chce, aby
po něm zbyla nějaká vzpomínka, nějaká stopa, když už nemůže být nesmrtelný.
Velká většina továrníků a živnostníků právě proto podporuje různé spolky,
sportovní nebo společenské.
A ne jinak to bylo
v Praze před druhou světovou válkou. Známý pražský továrník Akšebod,
původem z Gruzie chtěl, aby po něm v Praze zůstal nějaký kulturní pomníček,
a tak si usmyslel, že postaví divadlo, které ponese jeho jméno a bude se jmenovat po něm, Akšebod. Trochu divné jméno
pro divadlo, ale kdo divadlo staví a platí, ten také rozhoduje. Začal stavět na
kraji Prahy, i když lidé z branže se mu po straně smáli, že do divadla na
konci Prahy nikdo chodit nebude a že je to hloupost
v tomto místě něco takového stavět. On, ale na jejich rady nedal a
stavěl dál.
Dny ubíhaly a stavba se
chýlila ke konci. Nastal čas připravit premiéru a slavnostní otevření divadla.
Tajemníci pana továrníka vybrali člověka, který měl nad celým průběhem této
akce technický dozor, a už zbývalo jen doladit pouze detaily a upřesňovalo se
datum otevření divadla. Vše probíhalo podle harmonogramu.
V den D, byla to neděle,
bylo naplánováno, že otevření pro veřejnost a pohoštění bude v odpoledních hodinách na zahradě divadla. Proslov
pana továrníka bude ve večerních hodinách, až
bude úplná tma, aby v záři reflektorů vynikla jeho osobnost a dala tak
nezapomenutelný zážitek všem přítomným.
V neděli odpoledne začali
přicházet první návštěvníci a sedali si k připraveným stolům, kde se podávalo
občerstvení. Náladu slavnostního odpoledne decentně podmalovávala živá hudba. Lidé
se bavili, stoly a místa se zaplňovaly.
Když konečně nastala tma, pan
továrník přijel a všichni kolem něj začali kontrolovat, zda je všechno
připravené a zajištěné tak, aby bylo otevření divadla opravdu triumfální.
„Reflektory jsou na místě,
mikrofon, provizorní podium, jmenovaný ředitel divadla je zde také, ale chybí
skleněná tabule s velkým názvem divadla nad vchodem. Hrůza!!!“ kontroloval
si úkoly podle seznamu tajemník. „Co je to za šlendryánství,“ rozčílil se a
běžel shánět onoho člověka, který to měl všechno na starosti.
Pana továrníka narychlo a
nenápadně odvedli jinam, aby si toho také nevšiml, a dělníci, kteří měli světelný
nápis přidělat a zavěsit, to okamžitě a po tmě honem dodělali. Jakmile bylo
všechno hotové, tajemník přivedl pana továrníka na podium, kde měl přednášet
svůj slavnostní projev.
Hudba ztichla, světýlka nad
stoly zhasla a pan ředitel divadla zazvonil na zvonec. A tak začalo první
divadelní představení. Rozsvítily se reflektory namířené na pana továrníka a
pan továrník v jejich záři děkoval všem, kteří se na stavbě podíleli. Divadlu
popřál, aby bylo vždy plné hlediště, a na oplátku poděkoval ředitel panu
továrníkovi za jeho kulturní a hlavně finanční přínos.
Pan továrník Akšebod pozdvihl
sklenku se šampaňským směrem nad hlavní vchodové dveře a zvolal: „Tímto
otevírám brány divadla, které se bude jmenovat – AKŠE…“ ale zarazil se, když se
rozsvítil reflektor a ozářil skleněnou ceduli s názvem divadla. Překvapení
diváci v zahradě jedním dechem polohlasně četli „DOBEŠKA“.
Když totiž dělníci, potmě
přidělávali písmena na ceduli, tak je omylem připevnili v obráceném
pořadí. A vyšel z toho tento krásný český název Dobeška. Pan továrník zpozorněl,
ten omyl v mžiku pochopil, jeho jméno v názvu divadla bylo, ale opačně. Usmál
se a znovu zvolal: „Ať žije divadlo DOBEŠKA!!!“
Nebo to bylo jinak?
