Španělský ptáček s rýží. Rýže je vůbec kapitola sama pro sebe, buďto rozvařená nebo nedovařená, dost problematická surovina. Dále teda nechápu, proč je ptáček zrovna španělský. Jako kdyby ve Španělsku měli nějaké zvláštní ptáky. To bych spíš brala „Moravský vrabec“, protože velikostí je to spíš vrabec než pořádný pták, aspoň u nás v práci
v jídelně. Navíc to ptáka vůbec nepřipomíná a radši ani nedomýšlím, co by to připomínalo, hnědý váleček vzbuzuje různé asociace.
Další problém je ta niť, vždycky se napne jako struna a vyprskne mně tu hnědou omáčku na oblečení, někdy i do obličeje. Hovězí maso je tuhé, dělí se na jednotlivá vlákna, která mi lezou mezi zuby.
A už se dostáváme ke vnitřku. Vařené, a ještě zapečené vejce připomíná konzistencí i chutí gumovou hračku pro nějakého mrňavého psa. Párek nejnižší kvality, když už tam vůbec kousek je, ten neztrácí ani barvu ani tvar, protože je z umělé hmoty. Chuť už neměl ani za syrova. Místo krásné prorostlé, voňavé slaninky s růžovými proužky masa je tam špalík polosyrového sádla, které se pouze chce tvářit jako uzená slanina.
A jako vrchol všeho považuji kyselou okurku! Kvůli ní musím vždycky ptáka rozbalit a zkontrolovat ten vnitřek. Tepelně upravenou kyselou okurku bych nedala do úst, snad jen v případě hrozící smrti z hladu. Napíchnu ji na vidličku, scvrklá a ochablá bezvládně visí, ze špičky jí pomalu skapává hnědá omáčka. Co mi to jenom připomíná… ne, to nemůžu napsat, to už by pak ptáčky nikdo nejedl. Ale ano, když popis, tak popis. Nakonec já jsem si tu okurku nevymyslela. Vždycky si vzpomenu na mého starého kocoura, když donesl mrtvou myš. Takhle bezvládně mu visela z tlamičky a z čumáčku jí pomalu stékala krev smíšená s kočičí slinou.
Ale jinak mám ptáčky docela ráda, zvlášť, když si je udělám sama doma. Pořád lepší než šunkofleky.
A už se dostáváme ke vnitřku. Vařené, a ještě zapečené vejce připomíná konzistencí i chutí gumovou hračku pro nějakého mrňavého psa. Párek nejnižší kvality, když už tam vůbec kousek je, ten neztrácí ani barvu ani tvar, protože je z umělé hmoty. Chuť už neměl ani za syrova. Místo krásné prorostlé, voňavé slaninky s růžovými proužky masa je tam špalík polosyrového sádla, které se pouze chce tvářit jako uzená slanina.
A jako vrchol všeho považuji kyselou okurku! Kvůli ní musím vždycky ptáka rozbalit a zkontrolovat ten vnitřek. Tepelně upravenou kyselou okurku bych nedala do úst, snad jen v případě hrozící smrti z hladu. Napíchnu ji na vidličku, scvrklá a ochablá bezvládně visí, ze špičky jí pomalu skapává hnědá omáčka. Co mi to jenom připomíná… ne, to nemůžu napsat, to už by pak ptáčky nikdo nejedl. Ale ano, když popis, tak popis. Nakonec já jsem si tu okurku nevymyslela. Vždycky si vzpomenu na mého starého kocoura, když donesl mrtvou myš. Takhle bezvládně mu visela z tlamičky a z čumáčku jí pomalu stékala krev smíšená s kočičí slinou.
Ale jinak mám ptáčky docela ráda, zvlášť, když si je udělám sama doma. Pořád lepší než šunkofleky.
