Odpolední provoz podél izraelského pobřeží Levantského moře není pro nervózní řidiče. Husto bylo především ve 14 kilometrů vzdálené Haifě a jejím blízkém okolí, kde jsem na dlouhou dobu uvízl v zácpě. Paní Šula se nejdřív tvářila velmi přísně, ale stačilo říct, odkud jsem přijel, a přísnost byla ta tam. Izraelci si totiž stále velmi dobře pamatují, že díky zbraním z tehdejšího Československa se jim podařilo ubránit svůj nově vzniklý stát před přesilou arabských armád v roce 1948. A navíc jsem v kibucu Kfar Masaryk. Ano, jmenuje se podle našeho prvního prezidenta.
„Máš štěstí, začali jsme s tím před pár měsíci, takže jsi jeden z prvních. Zatím nevíme, jak se to osvědčí.“
Můj bungalov je na kraji vesnice spolu s dalšími asi pěti, které se pronajímají turistům. Svoje vozidlo nechávám na nedalekém parkovišti, protože celý kibuc je vlastně velká pěší zóna. Autem je povoleno dojet od vstupní brány se závorou na jedno z parkovišť po obvodu osady. K domkům a komunitním budovám se už chodí pěšky nebo jezdí na kole.
Teď na konci února je tu prázdno. Turisté ještě nejezdí a místní jsou právě v práci. V ceně ubytování je snídaně, na kterou si musím dojít do jídelny. Nejdřív ale nevím, jestli jsem přišel na správné místo: je to totiž společná jídelna pro celý kibuc, najíst se sem tedy chodí hlavně osadníci. Téměř vše mají z vlastních zdrojů, v nabídce je převážně zelenina a ovoce. To, že si kibucníci na turisty z jiných zemí zatím ještě nezvykli, je jasné velmi záhy. Bylo na mě poznat, že nemám tušení, jak to v takové jídelně chodí, proto s radou přispěchala jedna ze stolujících. Samozřejmě v hebrejštině. „Ani lo m’vin ivrit,“ vytasil jsem se s naučenou větou, že vlastně vůbec netuším, co mi právě říkala. „Aha, jsi turista,“ přešla do angličtiny. „Jednoduše si vezmi, na co máš chuť, a nádobí pak odnes tam do toho okénka.“
Šula se rozhodla, že návštěvu z Česka provede kibucem osobně. „Kfar Masaryk založili ještě jako bezejmenný kibuc v roce 1938 mladí Židé z Československa a Litvy,“ seznamuje mě s historií osady.
„Jméno po Tomáši Garykovi Masarykovi dostal až o rok a půl později. V té době byly všude okolo jen bažiny a písek, takže na zemědělství to nebylo zrovna dobré místo. A podívej, co jsme tady dokázali,“ ukazuje mi s hrdostí rozlehlá pole za vesnicí, kde kibucníci pěstují bavlnu, rajčata a avokádo a chovají krávy. „Víš, první osadníci byli velcí idealisté. Kibucy vznikaly jako čistě zemědělské osady, kde všechno bylo všech. Peníze, které utržili, šly do společného fondu, ze kterého se pak platily veškeré výdaje. Jídlo se vařilo pro všechny, děti se vychovávaly taky společně. Dnes už je ale dost věcí jinak, dostáváme plat a žijeme si víc svým vlastním životem.“ Procházíme okolo masivní stavby z betonu, která slouží jako kryt před možnými raketovými útoky Hizballáhu. I tohle patří k životu Izraelců a z Kfar Masaryk je na libanonské hranice jen 22 kilometrů vzdušnou čarou.
„Musím ti ukázat ještě něco,“ pospíchá Šula po chodnících mezi jednopatrovými domky s malými zahrádkami doprostřed kibucu. Tam místo palem roste svěže zelený listnáč. Cedule před ním informuje, že ho zasadil první polistopadový prezident Československa Václav Havel.
