„Bárto!“ zavolá šéfová.
„Ano, paní vedoucí?!“
„Volají z recepce, čeká tam na vás žena. Pro dnešek– jak jsme se dohodli- můžete odejít. Pozor! Nemyslete si, že se to stane pravidlem. Ale když máte to výročí…“
Vyskočím radostí a zapištím. Vedoucí obrátí oči v sloup a zakroutí hlavou. V rychlosti si ještě srovnám věci na stole, utřu prach ze svatební fotografie, zaleju květinu a běžím na recepci. Jarmilka nervózně okopává pult proti vchodu a kouří.
„Ahoj miláčku!“ zavolám a běžím jí políbit.
„Kde seš, prosim tě. Bych za tu dobu, co tu čučím, porodila!“
„Já jsem ještě musel poklidit na stole, rozloučit se… Nekuř! Víš, že ti to škodí. A Kam tak spěcháš pořád?“
„No na tu véču přece! Mám hlad, že bych sama snědla krávu! A to kouření jsem omezila. Maximálně deset denně. A vůbec! Těšim se na tebe a ty mi dáváš blbý kázání.“
„Tak už se nezlob. Kam pojedeme?“
„Do steakhousu. Mám chuť na krvavý maso!“ oblízne se Jarmilka.
„Ty moje vlčice…“ zapýřím se. „Mají tam nějaký salátky? Mě vadí ten pach masa. A že se ta zvířátka musí zabít…“
Jarmilka mě utěšuje: „Ale no tak. Kráva dostane pecku do hlavy a podříznou jí. Nic necejtí. Skoro.“
Odbíhám na toaletu. Zvracet a brečet. Po deseti minutách se vrátím, jakž takž zcivilizovaný.
„Jarmilko, takhle už přede mnou nikdy nemluv…“ zašeptám.
„No jó.“ Odtuší Jarmilka a vyplivne žvýkačku. Podívám se na ní a s opovržením odfrknu a zakroutím hlavou.
„Hergot, nech už mě na pokoji!“ zařve na mě. „Kouřit nesmim, žvejkat nesmim, a ty začínáš bejt uplakanej, jako každej jinej chlap!!!“
Tak to se mě dotklo. Znova se rozbrečím. Jarmilka zhluboka oddychne, chytne mě za ruku a táhne k autu.
„Jarmilko, co kdybych řídil?“ zeptám se a pomalu se na ní podívám.
„Jedeme do centra brouku. Ta růžová metalíza nebyla zadarmo. Když budeš hodnej, budeš moct řídit zpátky z restaurace.“ slibuje mi Jarmilka a zasedá za volant. Pevně si zapínám pás. Po sto metrech to začne.
„Podívej na toho šampóna, jak řídí! Co čumíš na tu zelenou dědku brejlatej! To není vánoční řetěz, víc barev na tom semaforu nebude! Tady není parkoviště- to je levej pruh! Máš pravou hnátu jenom na kopání do meruny, jako všichni chlapi! Ale my holky s ní sešlapáváme pedál plynu, tak uhni!“
Cestu kupodivu přežíváme a Jarmilka parkuje před restaurací. Ona je při řízení zkrátka trochu expresívní. Trochu mi to imponuje, ale více mě to děsí. Uvnitř mi bere sako a dává do šatny. Nechápu, proč při tom musí koketovat se šatnářem.
„Takovej strejda…“ namítám.
„Tomu nerozumíš. A snad bys nežárlil!“ zlobí se Jarmilka a vede mě ke stolu.
„Choděj sem prej samý celebrity!“ upozorňuje mě a rozhlíží se. „No jo! Podívej, támhle sedí Leona Marešová s tím svým novým starým! Říkali, že sem občas chodí i prezidentka Petra Pavlová. Ta má za muže toho motorkáře fousatýho- takový pako- nějakej voják snad, nebo co von dělá…“
Konec těch jejích řečí už nevnímám. Čekám nějakou kytku, poděkování, nebo tak. Nic nepřichází. Zkouším napovědět.
„Jarmilko a pročpak jsme dnes na jídle v takovém nóbl podniku?“ Jarmilka pookřeje.
„Martine! V práci mě povýšili! Ode dneška jsem paní vedoucí!“ a kouká co já na to. Ani mi nejde předstírat radost. Na výročí si nevzpomněla… Začíná mi kručet v břiše a mám opět na krajíčku. Konečně Jarmilka alespoň objednává:
„Pane vrchní, pro mě jeden Rumpsteak, krvavej, s hranolkama a tatarkou. Pro manžela jeden Cesar salátek, ale bez masa a pozor na ty krutónky- ať nejsou přepečený. K pití? Pro mě skotskou jako aperitívek a Plzeň. Manželovi jeden malý horský pramen a vineu bez cukru.“
Musím říci, že jídlo i pití je vynikající. Akorát Jarmilka po pivu krká a při steaku se šťourá vidličkou v zubech. Trochu se za ní stydím- v takovém podniku. Hlavně ale celou dobu čumí číšníkovi na zadek. Při placení zahlédnu, jak na terminálu vyťukává dýško. Skoro pět stovek! Když číšník odejde, ptám se jí:
„Jarmilko, je to nutný, takový spropitný? Za to jsem moh´ mít nový tepláky na úklid! Ty starý už jsou samá díra!“ ale Jarmilka mě poučuje, že tomu nerozumím, že se to sluší- v takovým podniku. Odcházíme a jdu k autu ke dveřím spolujezdce.
„Počkej! Chtěl si přece řídit!“ připomíná Jarmilka. Asi budu muset. Po její whisky a pivu. Usedám k volantu.
„Pozor na tu spojku. Hlavně mi to neodři. Tos´ mohl ještě projet!“ tak takhle mě řídit nebaví. Konečně jsme doma.
Jarmilka si sundá boty, ani je nedá do botníku. Sukni shodí na zem, halenku jakbysmet a podprsenku zkušeně tou gumou vzadu střelí na věšák. Zapne televizi, otevře si frisco a strčí ruku za kalhotky. Dávají synchronizované plavání. Jarmilka začne na akvabely pořvávat:
„Jooo, chyť jí za ten cop, utop tu mrchu!!! A nohy nahoru- jedém!!! Supér! Cožé?! Ta rozhodčí je normální Pí…“ ulevuje si a otevírá sáček s brambůrky. Přenos končí, tak přepíná na noční zprávy. Zrovna popisují, jak se ruský prezident Putin- ten dobrý chlap a mírotvůrce- brání i se svým hrdinským národem bezprecedentnímu útoku ukrajinské prezidentky Zelenské. Tečou mi slzy. A Jarmilka pojídá chipsy, jako by se nechumelilo.
Najednou mi to dojde. S kým já to vlastně žiju? A k tomu všemu- má mě vůbec ještě ráda? Do monotónního hlasu televizního moderátora vážně pronesu:
„Ty už mne nemiluješ? Viď Jarmilko!“
Čekám na odpověď. Marně. Jen mávne rukou. Dobrá. Muselo to přijít. Beru kufřík a skládám si oblečení, prezervativy, oblíbený hrneček a vláčky.
„Kam jdeš?“ ptá se Jarmilka.
„Stěhuji se.“ řeknu i přes slzy pevně. „Odcházím k tatínkovi!“
Zadání:
Život převrácený naruby
Napište krátkou povídku, v níž je vše naruby. Něco zásadního v realitě příběhu funguje opačně než obvykle.
Napište krátkou povídku, v níž je vše naruby. Něco zásadního v realitě příběhu funguje opačně než obvykle.
