21. února 2020

Maska - napsal Adam Fábik

Začalo to jako skoro každý Halloween.
Stál jsem na balkoně a čistil masku svého kostýmu, masku jistého netopýřího hrdiny. Slunce pražilo do hlubokých, černočerných vrásek masky, když v tom se najednou ozval děsivý vřískot, ženský řev. Řev, který mě provázel celé moje dětství.
Vyhlédl jsem z okna a pohlédl dolů na chodník. Rychlou chůzí po něm klopýtala maminka s malým chlapcem, oči zaslzené, tělo chvějící se strachem. “Nech nás být!” prosila úzkostně muže, otce jejího dítěte, hnajícího se za nimi majíc v očích čirou zlobu a vztek.
Pohled, který jsem znal velmi dobře od svého vlastního otce.

Se smrští odporných nadávek muž ženu doběhl. Hrubě ji uchopil za paži a téměř ji svalil na zem. Žena vykřikla bolestí a břinkot jejího křiku se zaodrážel od zdí okolních domů, až ke mně, do nejvyššího patra. Zbystřil jsem.
Kolem “rodiny” procházeli lidé, tiše a bez zakročení, skoro jako by nechtěli vyrušit právě probíhající divadelní představení. Nedokázal jsem pochopit proč nikdo nic nedělá. Sklopil jsem hlavu, abych byl alespoň na chvilku spasen pohledu na scénu pode mnou. Po chvilce jsem ji ovšem opět zvedl. Oči mi utkvěly na masce, kterou jsem stále dřímal v ruce, téměř jako Hamlet lebku. V tu ránu se do symfonie křiku přidalo i tenké úpění malého chlapce doprovázené dutým narážením otcových pěstí znějících skoro jako tlukot bubnů. Bum, bum, bum.
Plně jsem si uvědomoval, pro někoho možnou komičnost mě stojícího s maskou superhrdiny, nad dole probíhajícím bezprávím. Já to ovšem viděl jako něco víc...jako znamení. Rozhodl jsem se konat. Položil jsem masku, otevřel dveře a vrhl se dolů po schodech. S každým krokem a s každým ubývajícím patrem se ve mně budoval vztek. Když jsem se ocitl v přízemí byl jsem jím již téměř zaslepen. Prudce jsem otevřel vchodové dveře a pohlédl přímo do útočníkových zlých očí, taktéž zaslepených vztekem. Bylo to jako dívat se do odporného zrcadla. A ačkoli jsem já využil svůj vztek pro ochranu slabých, stále se jednalo o můj odraz. Něco se ze mě dralo ven, zvuk, řev. To, co ovšem nakonec opustilo moje hrdlo bylo mnohem “agresivnější”.
“Dost!” zavrčel jsem a vrhnl se mezi otce a matku se synem. Muž náhle ztratil svůj zlostný pohled i vztek. Já ovšem nikoliv. Začal vše vysvětlovat, obhajovat se. Neposlouchal jsem. Uchopil jsem hlavu rodinu za límec a odhodil ji od zbytku. Během několika málo vteřin dorazila policie a já už věděl, že matka a syn jsou již v bezpečí.

Žádné komentáře:

Okomentovat