20. února 2020

Poslední noc doma - napsala Kristina Nol

Letní noc minulého roku byla pro mně hrozně obtížná: brzo ráno musela jsem odletět  do Prahy. Ale pro mě ta cesta byla těžká, protože morálně nesnáším loučení s rodinou, a proto jsem nebyla moc šťastná.
Večer.
Snažila jsem jít do postele jak možné nejdřív, ale nemohla jsem ani představit, co mě čeká. Byla jsem tak nervózní, že ztratila jsem zbytečně několik hodin. Když konečně jsem cítila, že usínám, uslyšela jsem to, co bych byla ráda neslyšet nikdy. Napadá mě, ze mám talent slyšet takové věci, kdy naopak mě někdo ozve nebo zeptá se něco, tak vůbec ho neslyším.

Toto šumění, co jsem slyšela, v životě nespletu s ničím jiným: někdo šel po zdi.
Obávala jsem, že vím, kdo to je, a použila jsem baterku na telefonu: nikdo v pokoji není. Vypnula jsem ji a zase šla spát, a taky zase začala jsem slyšet to šumění. 
„Panebože, tak to nesnáším“ – rychle jsem vstala z postele a běžela jsem zapnout světlo, ale vybuchla žárovka.
To mně konečně zabilo, protože už jsem měla strach z toho, že určitě mám někoho v pokoji, a ten výbuch se mi zastavil srdce.
Když jsem vzala brýle, podívala jsem se na zeď: mám na ní hodně plakátů, ale nic tam nenašla.
Usoudila jsem, že mám asi halucinaci, ale v tuto chvíli všimla jsem si malé nožičky pod jedním plakátem: to byla stonožka.
Asi nikoho v životě tak nebojím, a proto začala jsem slyšet, jak oni lezou, a to kromě mně asi nikdo neumí rozpoznat. 
Konečně zabila jsem strašnici, ale musela sedět ještě několik minut s tím lepenkovým obdélníkem, kterým jsem jí zabila, protože ona byla ještě trošku živá, a to já bych už nepřežila. 
Ale nemůžu kecat, že je to mi trošku pomohlo. A nebrečela jsem tolik, když jsem se loučila se svou rodinou: konečně neuvidím stonožek do příštího léta.

Žádné komentáře:

Okomentovat