30. ledna 2020

Znásilnění - napsala Dominika Pluhařová

Oči pod mými víčky těkají sem a tam, stahuje se mi krk, že nemůžu ani promluvit. Napětí v mém těle stoupá, je mi najednou horko. Derou se mi slzy do očí. Dech se mi zrychluje. Už to nevydržím a propukám v pláč. Přerývaně mluvím pátý přes devátý. Další a další myšlenky nekontrolovatelně vyplouvají napovrch.
Na terapii jsem se rozhodla jít ale z úplně jiného důvodu. Já se totiž bojím řídit auto, což je v dnešní době velmi omezující.
Vlastně se ani s autem nerozjedu. Jak si sednu, zabouchnu za sebou dveře, tak se mi rozklepou nohy, ruce mi ztuhnou a tělo neposlouchá i když mozek říká nastartuj. Nikdy by mne nenapadlo, že to vše spolu může souviset.
Už trochu klidnější v pohodlí křesla vyprávím můj rádoby zapomenutý zážitek. Jsem v čase o 20 let zpátky, je mi 18. Chystám se do školy na laborky, mám to časově jen tak tak. V tom někdo zvoní, koukám kukátkem. Je to Tonda, táty kamarád, tak mu otevírám. „Ahoj, Leni, posílá mě táta, že si můžu půjčit jeho prut a podběrák.“
„Ahoj Tondo, jasně.“
Nic zlého netuše se otáčím a jdu pro ty věci. Najednou slyším, jak zabouchává dveře, skočí ke mě a tlačí mě chodbou dál až do mého pokoje. Flákne se mnou o postel, snaží se, abych si to nechala líbit dobrovolně, ale já se bráním. Tak mě mlátí, že nevím, která bolest je horší. Krk mi lítá sem tam, přestávám vidět. Je dokonáno. Mluví na mě, ujišťuje se, že to nikomu neřeknu. Vyhrožuje, že jinak ublíží mladšímu bráchovi. Vzlykám, že musím do školy, abych nepřišla pozdě. On odchází, já se sbírám, konečně mi začíná pracovat mozek a přemýšlím co mám dělat. Musím jít na policii!
Čekám od nich pomoc. Sedím tam na chodbě na studené tvrdé lavici, cejtím se strašně. Chodí se na mě koukat jak na zvířátko, občas se přijde někdo na něco zeptat.
Trvá to snad věčnost, než se mě někdo ujme a začne výslech. Kdy a kde k tomu došlo a jestli k tomu vůbec došlo a zda je to pravda. Jak tohle může vůbec vyslovit! Copak nevidí můj obličej? Zesměšňují mě. Vůbec tomu nemůžu uvěřit, jak se mnou zacházejí. Cítím se hrozně poníženě, sebelítostí se rozpláču. Nemohu ani mluvit. Domlouvají se mezi sebou, pak už to začínají brát trochu vážně, a posílají mě na vyšetření.
Doktor mi dá límec, že mám hnutou krční páteř. V obličeji jsem příšerně oteklá. Pak na gyndě jsou ke mě hodní.
Tohle mám za sebou, ale přichází další hrůza. Prostě v tý posteli doma nemůžu spát. A ani jinde nemůžu usnout. Potřebuju s tím pomoct, tak jdu k psychiatričce. Očekávám, že dostanu prášky, abych na to nemusela myslet, ale chce mě zavřít do Bohnic. Já nemůžu mezi cizí lidi, takhle je mi už zle, a ještě nebejt se svou rodinou to teda ne. Slibuju jí tam hory doly, hlavně ať jdu domů. Už nikdy pak takovou pomoc nevyhledám.
„Mami, prosím, sežeň mi prášky na spaní.“
„Broučku seženu, to víš že jo.“
Mám je, to bude dobrý říkám si. Ale i když je beru, tak se mi vrací, jak mě mlátil a jak mu hrozně smrdělo z pusy. I ve snech ho mám, a nejen jeho, ale i ty policajty.
Hroznej hajzl, vrátil se v klidu do hospody, policie ho tam vyzvedla. A to v té době měl těhotnou manželku. Sice ho zavřeli, dostal 8 let, ale já mám pak zase strach, že se mi pomstí až ho pustí. A taky jo, můj strach se naplnil. Když ho pustí, nechává volat kamarády, že se na mě těší, až se uvidíme. Já snad nebudu mít nikdy klid. Pak to vše ustává.
Mé sezení končí. Na podvědomé úrovni mě to zabouchnutí dveří u auta vyvolávalo ty stavy po těle, které jsem tehdy měla u toho znásilnění. Nikdy bych nevěřila, co jsem v sobě měla za bolestné emoce, které nebyly projevené a stále ve mě dřímaly. Jak to vše spolu souvisí mě fascinuje. Cítím obrovskou úlevu na duši a mám skvělou náladu. Ještě dlouho o tom všem pak přemýšlím.

Žádné komentáře:

Okomentovat