Příběhy na sedm slov

Wilson: Tragédie? Zázrak? Letadlo narazilo na nebeskou bránu. 

Monika: „Láska prochází žaludkem,“ řekl s úsměvem kanibal.

Simona: Teprve když pochopila své myšlenky, začala žít. 

Aneta: Chtěla jsem kočku. Mám zvíře, ale štěká. 

Tomáš: Vrať mi tu tašku, ty kreténe! Pomóóóc!

Lenka: Nehledej životní příběhy. Život plyne bez nich. 

Martin: Cesta tudy nevede, ale jít tam musím. 

Tomáš: Nekousej! Teď jsem ti udělal malá kudlančata!

Hana: Pane Bože, jsem těhotná, ale s kým?

Reklamace rádia - napsal Tomáš Vejmelka

Dobrej den, mladej pane. Jdu reklamovat rádio. Spadlo mi při snídani do misky s těma kokrflejkama. A dost mě to teda naštvalo, protože Kája Gott zrovna zpíval To musím zvládnout sám! Nejlepší písnička na světě.

No, co se tváříte?! To vaše rádio mi úplně zkazilo den. Jak, to rádio za to snad nemůže? Může! Kdyby nebylo tak hladký, tak by mi nevyklouzlo z ruky a nespadlo by do toho mlíka.
Tak vezmete mi ho na tu reklamaci? No co, že je špinavý. Si myslíte, že mám čas to čistit?

Metafory - napsali Tomáš Vejmelka, Daniela Kopřivová, Stanislav Rokos a Zdeněk Rusek

Hašlerka vypadá jako ponorka. (Stanislav Rokos)

Hašlerka vypadá jako malinký meteorit. (Lada)

Hašlerka vypadala, jako by ji mělo v puse celé stádo krav. (Zdeněk Rusek)

Hašlerka vypadá jako malý kousek fialového jantaru. (Tomáš Vejmelka)

Hašlerka vypadá jako vytržený čumák pejska.(Daniela Kopřivová)

Jeho chůze zní jako sněhová vločka dopadající na zem. (Daniela Kopřivová)

Jeho chůze zní jako klapání zubů. (Stanislav Rokos)

Háček k povídce, kterou napíšete – napsali Stanislav Rokos, Tomáš Vejmelka, Dominika Pluhařová a Martin Tomášek

Mnich

Prostor je tíha, vítr je píseň, žár je svoboda.

Tibetský mnich seděl poklidně na trsu trávy, jehož výhonky si razily cestu dlážděním.
Nevnímal pach rozpouštědla, jímž si předtím napustil šat.
(Stanislav Rokos)

V kadeřnictví - napsal Tomáš Vejmelka

V kadeřnickém salónu se potkají pankáč, blondýna a malý chlapec. Kadeřnice chlapce vkusně ostříhá, ten poděkuje, zaplatí a odchází. Kadeřnice zametá zbytky vlasů.

[Pankáč] „Měla ho vzít víc po stranách. Vypadá jak mánička."
[Blondýna] „Naopak, měla použít víc gelu, aby se mu ty vlasy pěkně leskly".
„Blbost, gel je pro buzíky. Mě stačí cukrová voda nebo pivo."
„Je vidět, že nemáte žádný vkus. Vy si vystačíte s tím svým kohoutím hřebínkem. Mě se líbí uhlazení muži."

Zkoušení - napsal Tomáš Vejmelka

Tak. Co víte o VŘSR? Třeba, třeba.. Ondráček. No vstávej, vstávej.
Souško, já..
Nech si ty komentáře. Postav se a spusť. Co je to VŘSR, kdy byla, o co tam šlo, tak honem.
VŘSR, to byla Velká říjnová sovětská revoluce..
Panebože, za co mě trestáš! Někdo ho opravte. Ano, správně Málková, nebyla to sovětská, ale socialistická revoluce. No, a kdy byla, Ondráčku?

Chceš-li Boha rozesmát - napsal Tomáš Vejmelka

Sobota 20. srpna, půl čtvrté ráno, centrální Keňa.
Za pár minut začne někde v dálce další z repríz jednoho z vůbec nejkrásnějších představení. Východ slunce. To kvůli němu podnikám tuhle cestu. Zlatavý kotouč nejprve nesměle vykoukne nad obzor, pak opře svoje paprsky o ztemnělou hranu Země a rozhodně se vyšvihne na oblohu. Stíny začnou před jeho velkolepostí ustupovat, krajina radostně shodí šedivý závoj a nabídne slunci všechny odstíny svých barev.

Sicílie, ostrov záhad - napsala Daniela Kopřivová

Konec srpna, krásných 32 stupňů a naše putování po Sicílii mohlo začít. Marsala, město, ve kterém bylo i malebné Airbnb ve kterém jsme celý týden strávili, bylo zpočátku velmi klidné. Různá kombinace vůní se šířila vždy již od brzkých hodin ulicemi, člověk měl na výběr od sladkého i slaného pečiva, přes domácí těstoviny až po vynikající vína z místních vinic. Večer se město přeměnilo v jednu velkou tančírnu plnou hudby, smíchu a zábavy. Nám to však nebylo dost, a tak naše cesta druhý den směřovala do Trapani.

Narušitel - napsal Tomáš Vejmelka

Tak to už se asi zbláznili! Já jim tady ten harampádím přeplněný dlážděný plácek, kterému říkají dvorek, už pět let poctivě hlídám víceméně jen za stravu a oni mě takhle vypečou! Denně vstávám ve čtyři ráno, svědomitě kontroluju, jestli jsou zavřené dveře do dílny, jestli nejsou myši v hromadě prken pod schody nebo kuny v odřezcích pod ponkem, mrknu na kola pod pergolou a pod plachtu od motorky, prostě se snažím a tohle mám místo vděku? Fakt si domů přinesli kocoura? Kdyby to bylo třeba prasátko, to by se dalo přežít, ale úhlavního nepřítele?