Dvanáctiletý chlapec se od malička šťoural v nose. A jelikož jeho maminka měla vždycky po ruce originální řešení, vzala ho na regresní terapii. Dostal se do minulého života, kde se jako divoké prase utopil v bažině. Doslova měl bahna plný nos. Po tomto prožitku okamžitě odezněla potřeba bahýnko si z nosu šťourat, a ze dne na den to přestal dělat.
Funím a s napjatými svaly utíkám lesem jak smyslů zbavený. Slyším dusot vlastních nohou a tepe mi ve spáncích. Honí mě nějaká obrovská příšera. Najednou se pode mnou houpe zem a bořím se. Propadám se hloubš a hloubš a hloubš.
„Mamííííí, počkej ještě chvíli, musím dohrát tudle hru.“
Mámě se to nelíbí, mám toho hned nechat a jít, jinak prý přijdeme pozdě. Vlastně ani moc nevím kam jdeme. Jen vím, že to je kvůli tomu, že v nose honím holuby, jak říká. Někdy se ptá, jestli se chci provrtat až do mozku, a ať jí pošlu dopis, až tam budu. Ty její jízlivý řeči mě děsně prudí. Ach jo, já tu hru jen chtěl dohrát.
Přijíždíme před malý domek, tam nás vítá paní a zve nás dál. Zavrtám se do křesla a čekám co bude. Moc dobře se v tom cizím prostředí necejtím. Mám zavřít oči a představit si, co je to za pocit, když se šťourám v nose. No, napadá mě kde co, ale nejsilnější je pocit, že se topím v bažině a mam plný nos. Hustýýýý. Chci se dostat ven, mrskám sebou, ale o to je to horší. Bahno mam až po krk, pomalu se propadám, oči mám vytřeštěné.
Začínám z ničeho nic kuckat, dusím se, tlačí mě na hrudníku. Bahna mam plnou pusu i nos. Najednou vidím svrchu stromy, řeku, krajinu. To jsem asi už mrtvej, protože je mi najednou lehko. Táhne mě to někam nahoru, výš a výš, až do nebes. Tam o všem přemýšlím, co se to vlastně stalo. Určitě vím, že jsem byl divoký prase, cejtil sem to zavalitý těžký tělo. Přijde mi to děsně vtipný. Budu to vyprávět klukům ve škole, to budou zírat.
Po týdnu máma říká: "Tomáši, všim sis, že už jsem ti dlouho neříkala nic o holubech?"
Pomyslím si: No jo, to sem si ani nevšim.
