18. ledna 2020

Vidět Řím a zemřít - napsala Kateřina Burešová


„Daruju bundu z olympiády,“ říkám a vytahuju z tašky bílou větrovku. Je na ní nápis Juegos oncologicos. Stěhuju se. Vracím se do Čech a zbavuju se nepotřebného.
„Nechceš si to rozmyslet? Památka na takovou událost!“ mrká na mě Viki a zlomyslně se šklebí.
Obě víme, že Olympijské onkologické hry v Římě nebyly za odměnu, jak se původně plánovalo, ale za trest.

„Nechám si tričko,“ uklidňuju sama sebe, „to mi aspoň sluší.“
Je to půlrok, co jsme se nadšeně připravovali na běžecké disciplíny. Jediné, ve kterých jsme chtěli soutěžit a samozřejmě i vyhrát nějakou tu medaili.
Smyslem her je ukázat světu, že i onkologický pacient se může věnovat sportu.
Historicky první (a nejspíš i poslední) hry pořádají Italové. Byl to taky jejich nápad a Evropská unie se rozhodla projekt financovat.
Do boje o medaile vyrazí týmy ze šesti států, mezi nimi i Španělsko, za které startuju i já.
„Tak už se rozhodlo,“ oznamuje Juan, náš trenér, termín konání „třetí týden v červnu.“
„Není to zrovna na svatojánskou noc?“ diví se Magda.
„Neboj, přes oheň skákat nebudeš,“ uklidňuju ji. I když vlastně sama nevím, co nás čeká.
V Římě jsem byla jen jednou, před 25 lety. Naše první rodinná dovolená na Západ.
Tenkrát jsem se nemohla dočkat. Teď mám spíš obavy. Zvládnu to?
Je páteční večer, naše první večeře v Římě. Sedíme v trojhvězdičkovém hotelu a hladově vyhlížíme obsluhu. Poctí nás chlebem a solí?
Na stole nám přistává italské národní jídlo. No budiž. Pro jednou…
„Tohle já jíst nebudu!“ vstává od stolu Viki. Nedivím se. Těstoviny s omáčkou, očividně ohřátou v mikrovlnce by nejedl ani pes a kočička, natož onkologický sportovec.
Taky se v jídle jenom rejpu. Přece nepůjdu spát s plným břichem?! Zítra nás čeká dlouhý den.
Ráno mě budí sluneční paprsky. Dneska bude hezky, usmívám se. V plánu je prohlídka města.
Po 4 hodinách neustálého běhání za průvodkyní mě dobrá nálada opouští. Je poledne.
Je vedro a turistů všude jak nasráno. Vidět Řím a zemřít. Ano! Úsměv se mi vytrácí z vyschlých rtů.
„Já už to nedám. Musím se najíst,“ oznamuju skupině.
Opouštíme italský tým a míříme k nejbližší restauraci. Na jídelním lístku hledám něco normálního k snědku. Mezi pizzou a těstovinami volím lasagne a v duchu přemýšlím nad původem tradičního rizota.
Nedělní ráno. Dneska bude zase hezky. Sakra. Dneska budeme soutěžit. Doufám, že to ostatním natřeme. Autobusy vyrážíme na olympijský stadión. Není sice ohřátý v mikrovlnce, ale připravený narychlo určitě. Vypadá, že se tu neběhalo léta.
Za to s propagací si dali Italové záležet. Italští novináři zuřivě cvakají fotoaparáty a zpovídají vlastní tým. Je tu italská televize. No jo. To zas bude ve zprávách senzace.
Začínáme, první běžci se připraví na start. Díky chemoterapii mám nateklá chodidla, takže běhám asi jako hroch. Připadám si jako hroch. Začínám být extrémně agresivní jako on. Je vedro.
Miniaturní svačinu už jsem snědla. Italové zase vyhráli. Máme hlad. Je dlouho po poledni a pořád se běhá.
„Ještě hymnu!“ ženou nás před kamery.
Otráveně nánuju s holkama španělskou hymnu. Nemá slova. Diky Bohu. Asi omdlím....
Konečně! Onkologické olympijské hry jsou u konce. Král je mrtev, ať žije král.
S pěti medailemi v kapse šupajdíme do zamluvené restaurace.
Hlady šilháme. A nejenom hlady. Nevěříme svým očím. Jako druhý chod nám nesou.... těstoviny!
Znechuceně se otáčím na italskou soupeřku: „Vy tady pořád jíte jenom nudle?“
„Vlastně jo,“ usmívá se zasněně „nám chutnají“.
Myslím na knedlozelovepřo a zasněně skládám slušivé tričko do kufru. Fakt ho chci?
Vracím se do Čech a zbavuju se nepotřebného.














Háček
Cvičení: Napište k příspěvku Katky začátek tak, aby čtenář neodolal a okamžitě se začetl...



OO - Onkologická olympiáda 
Plně se soustředím na startovní pistoli, na zvuk, který mě vymrští ze startovní čáry dopředu. Běžím jako o život. Bodejť ne, mám za sebou již pět chemoterapií. Nechci udělat našemu týmu ostudu, tak ze sebe vydávám všechno. Mám oteklé nohy tak, že kůže na nich je napnutá k prasknutí. Svaly po těle se napínají, soustřeďuji se na svůj dech. Moje první olympiáda.
(Dominika Pluhařová)


...kdy odkopnout, kdy ponechat?
Měla jsem raka. Průšvih? Proč? Nikdy a v ničem nejsem sama a vždycky to může bejt i sranda, vzpomínám nad tričkem a medailí z dávné olympiády onkologických pacientů v Římě. Teď se vracím do Čech a vyhazuju nepotřebné věci. Mám zahodit i vzpomínku na tuhle část života?
(Irena Lahodná)


Vidět Řím a zemřít
…slyšela jsem alespoň desetkrát před svým odjezdem. Po týdnu omílání oné kouzelné fráze jsem jí byla natolik otrávená, že jsem už o svých plánech raději nikomu neříkala. Možná to měla být předzvěst dalšího vývoje naší cesty. To jsem ale v tu chvíli ještě nemohla vědět a na naši olympijskou výpravu do jádra evropské kultury se dokonce i těšila.
(Justýna Tůmová)


Rakovina, Řím a medaile
Onkologičtí pacienti jako závodníci na olympiádě? Ano, protože v roce 2015 se konaly jejich vlastní sportovní hry v Římě. Měla jsem tenkrát po chemoterapii a shodou okolností jsem žila v Barceloně. Tím se stalo, že jsem startovala za španělský tým a přivezli jsme pět medailí.
(Jiří Hlaváček)



Žádné komentáře:

Okomentovat