„Jak byste to popsala?“ ptá se mě můj laskavý terapeut.
„Jako co?“ nechápu.
„No ten Váš přístup k životu?“
„Aha, no jasně, samota, pustina, smutek, bažina, bažina, bažina a občas světýlko,“ vyjede ze mě.
Laskavého terapeuta normálně vídám online a obrazovka tlumí emoce. Ale protože jsem byla na prázdninách, dohodli jsme se, že se uvidíme poprvé naživo. Věž husitského kostela a indiánská zvonkohra cinkající v srpnovém předbouřkovém větru v otevřeném okně emoce netlumí.
„Jen to na něj všechno pěkně vyblej,“ poradí mi kamarádka, které laskavý terapeut pomohl smířit se s nešťastnou a marnou láskou. Já žádné takové velké problémy nemám, přesto poslušně bleju na laskavého terapeuta. Něco je špatně, ale nevím co. Něco musím změnit, ale nevím co.
„A jak se Vám s tím žije?“ zeptá se laskavý terapeut účastně.
„Blbě.“
A pak je dlouhé ticho.
Lidé mi říkají, že jsem cool. Jsem nejvíc cool osoba ve městě, kde pořád prší, nejvíc cool osoba, co znají, nejvíc cool osoba v celém vesmíru. „Cool“ je mezinárodní slovo, tak mi to lidé říkají ve všech možných jazycích a při všech možných příležitostech. Až na Majku, která je z Brna a místo toho, aby mi říkala, že jsem cool, mi říká, že ze mě vyzařuje „mamvpičismus“.
Poslední dobou mě ale být cool unavuje. Chtěla bych si sednout na zápraží chalupy a vzít si na sebe staré tričko s nápisem I love blue, co jsem si koupila za první výplatu v sekáči a jen tak pít kafe a jen tak koukat do zeleně. A jen tak občas zamávat srnce, co k nám chodí na zahradu a ničeho se nebojí.
Poslední dobou mě ale být cool unavuje. Chtěla bych si sednout na zápraží chalupy a vzít si na sebe staré tričko s nápisem I love blue, co jsem si koupila za první výplatu v sekáči a jen tak pít kafe a jen tak koukat do zeleně. A jen tak občas zamávat srnce, co k nám chodí na zahradu a ničeho se nebojí.
„Jen jeď na ten křest,“ říká mi manžel, „udělá ti to dobře.“
Jenže já nemám náladu na lidi. Budu se muset přetvařovat. Anebo ne.
„Jé, Hani, jak se máš?“
„Já ti nevím, mám nějakou krizi.“
Nepřetvařuju se, říkám to popravdě a oči se mi mírně zalesknou. Chtěla bych vysvětlit, že nějak nevím, kdo jsem. Chtěla bych vysvětlit, že když čtu krásné, ale hrozně nešťastné básně mé čtrnáctileté neteře, chtěla bych jí říct, že to přejde, ale nemůžu jí to slíbit, protože je mi čtyřicet pět a pořád to nepřešlo. Neteř je citlivá a umělecky nadaná, v rodině se říká, že je jako já. Tohle léto se předávkovala práškama. Možná to není taková výhra, být jako já.
„A kolik ti je let?“
„Čtyřicet pět.“
Kývou a usmívají se, jako že ví. A opravdu vypadají, že ví.
„Holka, ty zraješ jako víno! Jojo, teď to tak nevypadá, ale jsi na správný cestě! Já jsem tohle měla, hmm, to mi bylo čtyřicet sedm. To byla krize jako kráva, ale pak už to bylo dobrý.“
„Počkej, až ti bude padesát a přestaneš se starat o to, co si o tobě ostatní myslí. To teprve uvidíš, jak to bude dobrý.“
„Já jsem začala být opravdu šťastná, až když jsem začala žít sama za sebe. Jako pravda, rodina prošla fází zděšení. To bylo pořád: Kde mám …? Kam sis to dal. Kam pojedeme? Nevím, nic jsem nenaplánovala. Co budeme …? Co si uvaříte. Kdy se vrátíš? Možná zítra, možná pozítří.“
„A když pak žiješ v té lehkosti, tak můžeš mít třeba deset protivných šéfových a bude ti to fuk.“
Jsou mi fuk VIP hosté, moje sedlácká povaha stejně nemá ráda autority a brousí si pomyslné vidle. Zvlášť na toho politika, co večeřel s Putinem a většinu času kašlal na naše semináře na právnické fakultě a nechal za sebe suplovat doktorandy. A přesto měl na semináři plno, protože to byl pan ministr. Ale možná to bylo jeho dvojče, abych mu nekřivdila.
Je mi fuk, jestli text o zdechlém králíčkovi básníka Rilkeho přečtu jednou, dvakrát nebo třikrát, zvlášť když vidím, jak se paní doktorka promění v malou nadšenou holčičku, co si chce ještě jednou zahrát koketní paní kněžnu, a jaderný fyzik se ujišťuje, že to přeřeknutí, že kněžna ráda spala, namísto psala, vypadalo, jako by to řekl naschvál, ale kdyby si to mohl zkusit ještě jednou, tak by to bylo perfektní. Jsme všichni nakonec jen malé děti. A je to tak dobře.
Jenže já nemám náladu na lidi. Budu se muset přetvařovat. Anebo ne.
„Jé, Hani, jak se máš?“
„Já ti nevím, mám nějakou krizi.“
Nepřetvařuju se, říkám to popravdě a oči se mi mírně zalesknou. Chtěla bych vysvětlit, že nějak nevím, kdo jsem. Chtěla bych vysvětlit, že když čtu krásné, ale hrozně nešťastné básně mé čtrnáctileté neteře, chtěla bych jí říct, že to přejde, ale nemůžu jí to slíbit, protože je mi čtyřicet pět a pořád to nepřešlo. Neteř je citlivá a umělecky nadaná, v rodině se říká, že je jako já. Tohle léto se předávkovala práškama. Možná to není taková výhra, být jako já.
„A kolik ti je let?“
„Čtyřicet pět.“
Kývou a usmívají se, jako že ví. A opravdu vypadají, že ví.
„Holka, ty zraješ jako víno! Jojo, teď to tak nevypadá, ale jsi na správný cestě! Já jsem tohle měla, hmm, to mi bylo čtyřicet sedm. To byla krize jako kráva, ale pak už to bylo dobrý.“
„Počkej, až ti bude padesát a přestaneš se starat o to, co si o tobě ostatní myslí. To teprve uvidíš, jak to bude dobrý.“
„Já jsem začala být opravdu šťastná, až když jsem začala žít sama za sebe. Jako pravda, rodina prošla fází zděšení. To bylo pořád: Kde mám …? Kam sis to dal. Kam pojedeme? Nevím, nic jsem nenaplánovala. Co budeme …? Co si uvaříte. Kdy se vrátíš? Možná zítra, možná pozítří.“
„A když pak žiješ v té lehkosti, tak můžeš mít třeba deset protivných šéfových a bude ti to fuk.“
Jsou mi fuk VIP hosté, moje sedlácká povaha stejně nemá ráda autority a brousí si pomyslné vidle. Zvlášť na toho politika, co večeřel s Putinem a většinu času kašlal na naše semináře na právnické fakultě a nechal za sebe suplovat doktorandy. A přesto měl na semináři plno, protože to byl pan ministr. Ale možná to bylo jeho dvojče, abych mu nekřivdila.
Je mi fuk, jestli text o zdechlém králíčkovi básníka Rilkeho přečtu jednou, dvakrát nebo třikrát, zvlášť když vidím, jak se paní doktorka promění v malou nadšenou holčičku, co si chce ještě jednou zahrát koketní paní kněžnu, a jaderný fyzik se ujišťuje, že to přeřeknutí, že kněžna ráda spala, namísto psala, vypadalo, jako by to řekl naschvál, ale kdyby si to mohl zkusit ještě jednou, tak by to bylo perfektní. Jsme všichni nakonec jen malé děti. A je to tak dobře.
Nejsou mi fuk ostatní ženy, protože už je dokážu ocenit, jemný dotyk na rameni, jakoby motýlí, plamenná obhajoba mých iracionálních argumentů v racionální debatě o umělé inteligenci, počkejte, počkejte, vy jste vůbec nepochopili, co vám tu teď Hana říkala, pozvání, co není zdvořilostní, až přijedeš s tou svou kočovnou rodinou k nám, jestli někdy přijedeš, víš, kde mě najdeš a já tě provedu po Brně. To by šlo, brněnský mamvpičismus tak nějak přirozeně ovládám.
Laskavý terapeut se dívá na nástěnné hodiny nad mou hlavou.
„To budeme muset vyřešit příště.“ Indiánská zvonkohra výsměšně cinká.
„A co mám mezitím dělat?“
„No co? Žijte ten život.“
Cestou z Loučeně na cestu svíti měsíc červený jako kubánský pomeranč. Pod auto nám skáčou srnky a ničeho se nebojí. Jen tak jim zamávám do noci.
