Všude zápach, celý velký pokoj asi deseti ležících pacientů, vydýchaný vzduch. To bylo na mne, rozmazlenou ženskou odtrženou od reality, jak říká manžel, trochu moc.
Pak přišly první informace. Všechno svléknout, včetně spodního prádla, vše dostanete.
Dostala. Zelené tričko, naštěstí bavlněné, maskáčské legíny, modrý svetr, i spodní kalhotky neznámé velikosti.
Když jsem to však porovnala s tím, co nosí ostatní, připadala jsem si ještě jako frajerka. Inu, jak říkají mé dcery, hezké holce a naší mamince sluší všechno.
Další informace: sprchuje se jednou týdně a ten den se mění i všechno prádlo, včetně kalhotek. Tak to jsem zvýšila hlas: "To snad není možné, to jsme někde v 19. století nebo co?!"
Další informace: sprchuje se jednou týdně a ten den se mění i všechno prádlo, včetně kalhotek. Tak to jsem zvýšila hlas: "To snad není možné, to jsme někde v 19. století nebo co?!"
Moje spolubydlící byly naprosto apatické, snad ani nic nevnímaly, moc živé mi nepřipadaly. Tak si říkám, jestli budu za pár dní vypadat zrovna tak. Asi ano.
Postel byla čistá, a tak jsem si řekla "alespoň něco", a hned si vybavila vzpomínku na první setkání s psychiatrickou klinikou před mnoha lety. To jsem si odmítla lehnout do opravdu špinavé a uválené postele. Ale s blázny se zachází jinak, to jsem ještě nevěděla.
Šikovně se ke mně přitočila sestřička a než jsem se nadála, vrazila mi injekci a já byla jak beránek. Lehla jsem si a už jsem chtěla jenom spát. Medicína je mocná, někdy ale dost zlá.
Přišla středa - den povinného koupání.
Přišla středa - den povinného koupání.
Nedovedla jsem si to představit, a to jsem četla několik knih o koncentračních táborech. Oni ale měli jen studenou vodu a hadice, my teplou a sprchu.
Postavili mě před vanu, polili vodou, na hlavu nalili něco jako šampon a měla jsem se drbat. Pokud to prý zvládnu. Zvládla.
Zřízenec na mne po tomto drbání a osprchování hodil prostěradlo, měla jsem se osušit a obléknout. Přiděleno mi bylo strašně flekaté pobryndané tričko, které jsem razantně odmítla s tím, že si vezmu to staré zelené, pobryndaná tady chodit nebudu. To tričko vypadalo daleko hůř, než kdyby v něm jedl můj manžel špagety.
Kalhotky opět nadměrné velikosti a kalhoty taky. Ty se zdály poměrně čisté.
V posteli se spalo v tom, v čem byl člověk celý den.
A růžový králík se nad tím vším celý den přiblble usmíval.
Na štěstí jsem králíka opustila po třech dnech.
Na štěstí jsem králíka opustila po třech dnech.
Přesunuli mě o patro výš. Sice ve skutečnosti jen o patro, ale co se týká péče, to bylo o mnoho úrovní lepší. Na pokoji sprcha i WC, možnost vycházek do parku, a hlavně svoje oblečení. Život se zdál o hodně snesitelnější a pěknější.
Návštěvy možné kdykoliv, mimo času jídla, a člověk si najednou připadal jak v jiném světě. Deprese se přesto jen tak nezbavím. Proto zatím nemám naději na propuštění. Ale, upřímně řečeno, pomoc potřebuji a jsem ráda, že jsem tu, v psychiatrické léčebně Bohnice.
