4. října 2020

I těžká cesta může být cíl - napsal Petr Holub

Anna Manokhina
Žít bez sexu a partnerské lásky? S nikým se nestýkat, nemít žádné kamarády a čas trávit jen doma s matkou? Děsivá představa...
Být navíc od dětství připoután na invalidní vozík, neschopen téměř žádného pohybu? To už musí být přímo k zešílení. A když je vám k tomu všemu pouhých osmatřicet…?!
Martine, obdivuji vás, že jste to nevzdal. Že se chcete někým stát, něco dokázat. Že chcete žít, tvořit a milovat. Že se toužíte stát známým spisovatelem, i když můžete psát jen jedním prstem na tabletu. 
Přesto píšete. Spisovatel zatím nejste, ale na tu cestu jste se už vydal. Dokonce máte i svoji první knihu a já mám radost, že jsem vám s ní na Danino přání také pomáhal. 
Občas mě mrzelo, že příliš nedbáte dobře míněných rad a někdy si trochu umanutě trváte na svém. Často mě štvalo pípání vašich zpráv na mém WhatsAppu pozdě večer. Nemohl jsem být vaším psychologem ani parťákem ve vašich osamělých nocích. Ale chápu, že někoho takového potřebujete. Hledejte ho.
Rozumím i vaší touze po ženě. Po tělesné lásce, něžnostech a intimnostech... Vždyť je to touha u každého muže nejsilnější. Možná ale ještě více než fyzické uvolnění potřebujete najít porozumění, pochopení a souznění. Popovídat si s milovaným člověkem, pohladit ho a být pohlazen. Postěžovat si mu na nepravosti tohoto světa, poplakat si nad vlastním osudem, nechat si osušit slzy…
Tohle všechno hledáme i my „zdraví“. Většinou také dlouho a těžce. Někdy i opakovaně.
Tak vydržte a snažte se dál. O to všechno. Třeba se to nepovede, ale i těžká cesta může být cíl.
Držím vám palce...

Žádné komentáře:

Okomentovat